5. ADRESOVÁNÍ V SÍTÍCH

Adresa slouží k unikátní identifikaci zařízení nebo skupiny zařízení v síti. Adresovací schémata se mohou lišit podle použitých protokolů a podle vrstvy modelu OSI, na které jsou implementovány.
Existují tři typické adresovací přístupy:
– adresa na linkové vrstvě,
– adresa MAC
– adresa na síťové vrstvě

1 ADRESA NA LINKOVÉ VRSTVĚ
Adresa na linkové vrstvě unikátně identifikuje připojení každého síťového zařízení k síti na fyzické úrovni. Z tohoto důvodu jsou také linkové adresy označovány jako fyzické nebo hardwarové adresy. Tento typ adres je obvykle umístěn do plochého adresového prostoru a má předem stanovené položky typicky vztažené ke specifickému zařízení. Koncová zařízení mívají obvykle pouze jednu adresu na linkové vrstvě, která odpovídá pouze jednomu fyzickému připojení k síti. Směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí však využívají vícebodového fyzického připojení na sítě a tudíž mohou mít i více adres na linkové vrstvě.

2 ADRESA MAC
Adresa MAC (Media Access Control) je podmnožinou adres linkové vrstvy. Tato adresa je unikátní pro každý připojovací bod. Adresa MAC je dlouhá 48 bitů a může být vyjádřena jako 12 hexadecimálních číslic. Prvních šest číslic je stanoveno standardizační organizací IEEE a identifikuje výrobce nebo dodavatele zařízení. Označuje se také jako OUI (Organizational Unique Identifier). Posledních šest číslic je stanoveno výrobcem a identifikuje sériové číslo příslušného interface. Adresa MAC se také často nazývá „vypálená“ adresa (BIA – Burned-In-Address), protože je pevně uložena paměti typu ROM.

3 ADRESOVÁNÍ NA SÍŤOVÉ VSTVĚ
Síťové adresy, které identifikují síťové zařízení na síťové vrstvě modelu OSI, existují uvnitř adresového prostoru, který je hierarchicky uspořádán a často se nazývá virtuálním nebo logickým adresovým prostorem. Vztah mezi síťovou adresou zařízení a vlastním zařízením není pevný a většinou je založen na nějakých fyzických nebo geografických vlastnostech příslušného segmentu sítě nebo příslušnosti např. do administrativní skupiny.
Koncové systémy vyžadují vždy alespoň jednu síťovou adresu pro každý protokol na síťové vrstvě, který mají podporovat směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí, vyžadují tedy alespoň jednu adresu na síťové vrstvě pro každé fyzické připojení k síti a pro každý protokol podporované síťové vrstvy. Z tohoto hlediska např. směrovač, který bude vybaven třemi interface, kde každý interface bude zpracovávat tři protokoly (například Appletalk, TCP/IP a OSI), musí mít tři síťové adresy pro každý interface. Takový směrovač bude mít celkem devět síťových adres. Na Obr. 1-16 je příklad, jak musí být každému síťovému interface přidělena adresa.

PŘIŘAZENÍ ADRESY A JMÉNA
Adresy jsou přiřazovány zařízením v různých skupinách. Statické adresy jsou přiřazeny administrátorem sítě podle předem schváleného adresovacího plánu. Jsou to pevně přiřazené adresy, k jejichž změně je třeba manuálního zásahu do systému, který provede většinou administrátor sítě.

Dynamické adresy jsou získávány prostřednictvím specifických protokolů ve chvíli, kdy se zařízení připojí k síti. Zařízení používající dynamické adresování má odlišnou adresu vždy, když se k síti opětovně připojí. Adresy jsou generovány a přiřazovány pomocí zvláštního serveru, který sleduje připojování zařízení k síti a po jejich odpojení navrátí příslušnou adresu do zásobníku adres pro použití jiným zařízením. Někdy se tento způsob nazývá serverové adresování.

Pro jednodušší identifikaci mívají zařízení v sítích obvykle identifikaci dvojího druhu – jméno a adresu. Jména síťových zařízení jsou většinou nezávislá na jejich umístění a zůstávají v pevném spojení se zařízením, i když se zařízení fyzicky přesune. Síťové adresy jsou obvykle závislé na umístění a pokud se zařízení přesune z jedné sítě do druhé, pak se síťová adresa změní.

DNS ADRESA
DNS adresování je adresování pomocí domén – DNS (Domain Name Systém). Protokol z rodiny TCP/IP slouží k práci s doménovými adresami. Tímto protokolem komunikují jmenné servery – nameservery, které přidělují doménové adresy počítačům. DNS adresa se skládá ze jména počítače a několika domén, vše odděleno tečkami.

př.: jméno PC. Doména n.

IP ADRESA
Adresování IP – aby mohly počítače spolu komunikovat prostřednictvím TCP/IP, musí mít přiděleny tzv. IP adresy. IP adresa je 32 bitové číslo – pro přehlednost se uvádí po jednotlivých bytech ve formátu a.b.c.d. IP adresa musí být jedinečná, tj. nemůže být použita ve stejné síti vícekrát.V případě sítí s protokoly TCP/IP má adresa délku 4 Byty, což umožňuje vytvořit celkem 4 294 967 296 různých adres. IP adresy se zapisují ve tvaru čtyř číslic, oddělených tečkami.
IP adresa má dvě části:
• adresu sítě – první část adresy, přidělená správcem IP adres.
• adresa uzlu v síti – poslední část adresy, přidělená správcem sítě.

př.: 191.251.141.251.
191…patří ČR
251…organizace v ČR
141…označení organizace
251…počet PC v organizaci

URL ADRESA
Jde o adresu informace na Internetu, zejména www. URL – Uniform Resource Locator (jednotný adresovač zdrojů). Je to adresa komplexní – kromě samotné adresy, kde se informace nachází, zahrnuje také typ této informace a tím i metodu přístupu k ní.

ZAPOUZDŘOVÁNÍ
Každá vrstva, kterou paket dat projde si k němu přidá svoje informace (funkce), čemuž se říká zapouzdřování. U příjemce se komunikace děje od fyzické vrstvy až po aplikační vrstvu zpracováním řídících informací a vykonáváním funkcí jednotlivých vrstev.