e) Autodiagnostika učitele
Všechny naznačené úrovně diagnostických činností učitele by měly být prostoupeny autodiagnostickým postojem – jde o tzv. autodiagnostiku učitele. Předpokládá se, že jde o jednu z významných učitelových diagnostických činností, která ovlivňuje efekt a účinnost vyučování.
Výstižný je v souvislosti s tím termín reflexivní učitel, jehož dominantní charakteristikou je reflexe vlastního podílu na daném výsledku a její zapojení do dalšího postupu řízení a vyučování.
Vl. Hrabal se o postižení této dimenze pokusil v publikaci Jaký jsem učitel (1988), která shrnuje a demonstruje na vybraných příkladech myšlenku o vlastní odpovědnosti, reflektování vlastní výukové činnosti, identifikování problému, uvědomění si korekce a nápravy).
Není pochyb o tom, že výčet presentovaných úrovní pedagogicko psychologické diagnostiky bude postupně rozšiřován, a to v přímé závislosti na změny ve společenském a školském kontextu – týká se to kupř. problematiky kompetencí nebo “vstupu” počítačové techniky do škol.
Poznávání žáků
Nehovoříme o diagnostice, ale poznávání. Snažíme se o popis a ne nálepkování.
Chyby v poznávání žáků – viz chyby sociální percepce. Kognitivní modely. Metody poznávání žáka (viz metody). Speciální metody: slohové práce, vyprávění, psychohry, sledování postupů, sledování učení, sledování interakcí, analýza chyb, didaktické testy. Monitorování chování žáka, dokumentace.
Psaní charakteristik žáka.
Diagnostika školní neúspěšnosti žáka: (intelektové faktory – intelekt, poruchy učení; mimointelektové faktory – emoční a sociální problémy žáka osobního charakteru, rodinné problémy a rodinné zázemí, minulá zkušenost, osobnostní faktory a vlastnosti osobnosti, ADHD, neurotické poruchy apod).
Respekt k normě, tendence nepatologizovat.
Poznávání osobnosti patří mezi základní úkoly psychologie a pedagogiky.
Poznávání osobnosti (i duševna vůbec) člověka je zprostředkované z chování, z vnějších projevů, z činnosti a ústních i písemných projevů člověka. Z jeho
verbálního i nonverbálního chování usuzujeme na rysy jeho osobnosti, na jeho
duševní vlastnosti. Metodou poznávání osobnosti rozumíme způsob, postup, kterým
docházíme k více nebo méně přesným poznatkům o psychice a osobnosti. Pro správný
přístup k poznávání osobnosti má velký význam teorie poznání (gnozeologie).
Když chceme něco zkoumat, musíme za prvé určit, co chceme poznat, za druhé, jak
budeme postupovat. Metody zkoumání a také pravidla vědeckého použití těchto
metod určuje metodologie.
V metodologii rozlišujeme metody zjišťování faktů a metody zpracování faktů.
Metody poznávání osobnosti patří mezi metody zjišťování faktů.
Poznávací metody v psychologii se dělí na badatelské (výzkumné), které slouží k
objevování nových, originálních poznatků, a na diagnostické, používané k poznání
duševna a osobnosti, a to v oblasti normality i abnormality.
Oba typy těchto metod využívají teoretických metod výzkumu, mezi něž se řadí:
analýza, syntéza, indukce, dedukce, modelování, formalizace (její podstatou je
zobecňování formy procesů různých svým obsahem, od něhož abstrahujeme),
srovnávání a vývojová (genetická, kazuistická) metoda. Mezi metody zpracování
faktů patří především statistika.
Nejdůležitějšími výzkumnými přístupy jsou longitudinální (podélný, průběžný,
vertikální, dlouhodobý) způsob sledování vývojových změn psychiky a osobnosti a
transverzální (příčný, průřezový, průsečíkový) způsob, který zachycuje současný
vývojový stav psychiky jedinců, jež se od sebe liší např. věkem nebo úrovní
normality či abnormality. Transverzální způsob výzkumu má blízko k
diagnostickému způsobu šetření psychiky. Proto se také testování duševna
považuje za tzv. malý výzkum, malý experiment.
