Další teorie pedagogické diagnostiky

a) Přirozená diagnostika.

V této úrovni, kterou můžeme označit jako přirozenou diagnostiku, jde spíše o detekci výchovně vzdělávacího (výukového, výchovného, učebního) problému, než o jeho identifikaci nebo řešení. I když lze tuto úroveň charakterizovat určitou povrchností, může následné rozhodnutí nebo chování ze strany učitele ovlivnit celou řadu pozitivních i negativních jevů.

Z psychologického hlediska jde převážně o jev sociální percepce, který je-li směrován na rozpoznávání určitých jevů, je-li veden k citlivosti na určité reakce, k vnímání a registraci některých příznaků, vede ke zvýšení diagnostického zájmu o problém a tzv. může “odstartovat” dignostikování problému nebo naopak zablokovat nebo pozastavit “něco”, co může způsobit řadu negativních důsledků.
Jde o některé jevy objevující se např. při řešení úkolových situací, při verbálním projevu, při určitých projevech chování, o jevy, které pomohou k rozpoznání určitých příznaků a rozhodnou např. o vyšetření žáka v pedagogicko psychologické poradně.

Zároveň sem patří také jevy, které způsobují známé chyby v sociální percepci žáka.
Uplatňují se zde především povrchová kritéria, vytváření dojmu o osobnosti, efekty prvních dojmů, vlivy sympatie a antipatie (připomeňme dnes již Hadleyho klasický výzkum o vztahu sympatií, prospěchu a znalostní úrovně – podle Heluse 1982 ), hovoří se také o percepčních tendencích, které nepodávají vždy spolehlivý obraz o druhé osobě. Patří sem rovněž vytváření laické tzv. implicitní teorie osobnosti, které si kupř. učitel nemusí být vždy zcela vědom. Jedním ze zdrojů tohoto zjednodušujícího pohledu může být i rigidní pojetí žáka, které se neslučuje s některými projevy chování. Tak je kupř. potlačována kreativita dětí, které mnohdy svým specifickým chováním vyvolávají u učitelů značnou nelibost.