Humor a satira v české literatuře – KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ: TYROLSKÉ ELEGIE

Autobiografické vyprávění o internaci v Brixenu zpracované formou veršované elegicky laděné satiry.
Autor v první části rozmlouvá s měsíčkem, začne mu vyprávět, co se mu přihodilo. Ve druhém zpěvu popisuje, jak proběhlo jeho noční zatčení, kdy byl ve tři hodiny ráno vyburcován tzv. říšskou komisí, která mu přinesla od rakouské vlády dopis schvalující jeho zatčení a internaci. Havlíček zatčení pojal jako ironický vtip („přátelský Bachův čin X projev zvůle). Dopisu je věnována celá třetí část. Čtvrtý zpěv nás seznamuje s radami, které dal před cestou Havlíčkovi hlavní dráb Debera. Autor opět jakoby zlehčeně ironicky konstatuje. Část pátá zachycuje Havlíčkovo loučení s rodinou, které proběhlo pod policejním dohledem. Šestá část už popisuje samotnou cestu. Jedou kolem borovského kostela a Havlíček zavzpomíná na své dětství a mládí. Cesta pokračuje i ve zpěvu sedmém, Havlíček si stěžuje, že museli stále mazat a přepřahat, ale na druhé straně ocenil, že mu stráž koupila víno. V předposlední části se splaší koně, kočí i stráže vyskočí z kočáru ven, Havlíček zůstane a koně usměrní. Dojede s nimi do nejbližší hospody a tam na četníky, kteří se cestou nastydli, počká. (= vláda, policie není schopna ukočírovat kočár, natož pak zemi) V posledním zpěvu už Havlíček jen konstatuje, že je v Brixenu v podstatě vězněn a hlídán. Skladba zachycující autorovo zatčení, cestu do Brixenu a život ve vyhnanství není jen obrazem tragédie lidské, osobní, ale i národní, protože pod rakouským dohledem a vedením byl celý náš národ. Autor se výsměšným, ironickým elegickým tónem trefně ( i když ne věcně, ale alegoricky) vzpouzí a vysmívá státu, policii, pokrytectví, církvi (8. zpěv…..temná noc jak naše svatá církev…) a nepřímo tak poukazuje na jejich chyby a kritizuje je. Pro dílo je příznačná situační a jazyková komika, srozumitelnost a jednoduchost sdělení.