Slovní hodnocení

Slovní hodnocení je kvalitativní posuzování žákova výkonu nebo chování vyjádřené formou slovní zprávy.
Jeho odlišnost oproti klasifikaci je nápadnější u sumativního než u formativního hodnocení (ani klasifikace se neobejde beze slov). Známky jsou spojené se zážitkem, takže podporují srozumitelnost. Při formativním analytickém hodnocení je známka výhodná i proto, že je přehledná, zejména při důsledném používání kritérií.

Jiná situace nastává u sumativního hodnocení. K vyjádření hodnocení se využívá výhradně slov a je od něj vyžadována určitá informativnost a určitá kultura jazykového vyjádření. Proto má slovní hodnocení při sumativním hodnocení před známkováním výhodu, zejména pokud jde o shrnutí hodnotících poznatků za delší časové údobí (čtvrtletní zprávy o žákovi – málokdy pouze známka).

Mělo by mít informativní funkci, žák by se měl dozvědět kritérium hodnocení a míru úspěšnosti v rámci kritéria, měly by být známy také příčiny hodnocení a náznak nápravy. Potom má kromě funkce motivační také funkci poznávací a konativní – navádí žáka k řešení jeho potíží. Málo informativní hodnocení není přínosné (Kačenko, kdyby ses více snažila, byla by tvoje práce lepší).
Má výhodu dialogické formy (motivační i morální důsledek)
Co musí slovní hodnocení obsahovat:
 Vymezení obsahu (významu) kritéria,
 Stanovení míry dosažení kritéria a navíc by součástí slovního hodnocení měl být i
 Popis kontextu (uvedení souvislostí, které by mohly ovlivnit žákův výkon), případně
 Vysvětlení důvodů hodnocení, je žádoucí, aby součástí slovního hodnocení byla také
 Prognóza (výhled budoucího vývoje žákova výkonu) a
 Preskripce (předpis pro další činnost – co a jak napravovat, rozvíjet, udržovat)

Takto lze citlivě sdělit žákovi a jeho rodičům míru školních úspěchů včetně příčin dosažených výsledků a doporučení řešení situace. To také přispívá k dobrému sociálnímu klimatu výuky (jde o dialog učitele a žáka). Slovní hodnocení však vyžaduje promyšlenou a obsažnou formulaci (učitel) a také předpoklad dobré interpretace (žák, rodič).

Je však velmi obtížné sladit dva protikladné požadavky: ne jedné straně je nutné používat stále stejná kritéria, označovaná stejnými slovy (pro srovnatelnost mezi úrovněmi různých výkonů a srozumitelnost), na druhé straně je vhodné dodržovat bohatost slovního vyjádření, aby slovní hodnocení bylo do potřebné míry čtivé a působilo kultivovaně.

Pro svou pracnost bývá využíváno pouze na některých soukromých školách zaměřených na vysokou úroveň a intenzitu výuky. V běžné státní škole, kde jeden učitel vyučuje více než 200 žáků je použití slovního hodnocení v plné míře velmi obtížné.

K záporům patří malá přehlednost a tím míra srovnatelnosti, není-li analyticky obsahově zpracováno, nelze získávat souhrnné statistické přehledy (nelze tak srovnávat školy mezi sebou, těžkosti při přechodu na jinou školu apod. – Proto vyhláška MŠMT ČR požaduje, aby žák při přechodu na jinou školu byl klasifikován ve všech vyučovacích předmětech)

Zdá se, že kombinace obšírnějšího, subjektivního, pouze kvalitativního slovního hodnocení s obsahově koncentrovanějším, standardizovaným hodnocením kvantifikovaným by mohla být prakticky nejvhodnější cestou ke komplexnímu a uspokojivě informativnímu pohledu na žáka.