10a): Kovářské techniky

Kovář užívá mnoho technik zpracovávají kov (veskrze všechny), nelze je tu všechny vyjmenovat, ale nutno podotknout, že například spojovací techniky kam patří třeba nýtování, svařování ať už svářecími aparáty či starým postupe svářením v ohni, nasazováním za tepla nebo již zmíněné sponování jsou nedílnou součástí kovářského řemesla

Ohýbání
Patří k velmi častým kovářským operacím. Tenčí pruty ze železa nebo měkkých ocelí se ohýbají za studena, silnější materiál se musí však silně nahřát. Jelikož dochází v místě ohybu k zeslabení materiálu je nutné místo budoucího velkého ohybu předem napěchovat. Rozlišuje se ohýbání do úhlu na hraně kovadliny, čímž vzniká například skoby nebo kramle a do oblouku což provádíme na kulatém rohu kovadliny například obruče, háky, očka, články řetězů. Při konkrétním požadavku na rozměr se řídíme tzv. středním vláknem. Dá se ulehčit různými ohýbačkami, přípravky apod.

Prodlužování
Prodlužováním nebo také vytahováním se dílka polotovaru zvětšuje na úkor jeho průřezu, který se zmenšuje. Materiál se prodlužuje plochou kladiva na oblém kuželovém rohu kovadliny nebo oblíkem na dráze kovadliny. Rychlý avšak nepříliš vhodný způsob je prodlužování o hranu kovadli-ny při kterém se porušují vlákna kovu. Stopy po prodlužování se vyhladí plochou kladiva nebo sedlíkem.

Rozšiřování
Materiálu nebo také rozkovávání je technika velmi podobná prodlužování. Rozšiřování je potřebné například při výrobě rýčů , motyk, seker a čehokoliv dalšího. Používají se při něm stejné nástroje jak opři prodlužování, tedy jednoroční a dvojruční kladiva, oblá osazovací kladiva, případně oblé podložky a hladící sedlíky. Rozšiřování se provádí většinou za tepla, a materiál by měl být ohřátý rovnoměrně a v celém průřezu.

Probíjení
Tato technika je nejjednodušším a nejrychlejším způsobem, jak udělat do žhavého materiálu otvor. Používá se např. pro výrobu hlav kladiv nebo jako bytelné a estetické spojení mříží. Probíjí se za tepla. Oproti vrtání je to technika rychlejší a respektuje vlákna kovu, které roztahuje. Struktu-ra materiálu tak zůstává neporušená. Probíjení provádíme na kruhovém otvoru na kovadlině nebo an probíjecí desce. Probíjí se průbojníkem. Otvor se dorazí z druhé strany, je důležité průbojník neustále ochlazovat.

Rýhování
Ornamentální kresby na plechu se dělají rýhováním. K tomu účelu se zhotovují rýhováky, nástroje podobné sekáčům. Zhotovují se kováním z nástrojové oceli. Výhodnější délka je okolo 120 mm. Úhel břitu je však mnohem tupější, přibližně 100°. Břity jsou kalené, popouštěné, osmirkované popřípadě leštěné. Kresba na rýhování se nakreslí na plech přímo nebo se překopíruje z výkresu podle kterého se potom rýhuje.

Zkrucování
Zkrucování nebo také tordování. Tato technika byla dříve užívaná v hojné míře při tvarování kování k spojkám u vozů a podobně. Největší využití má však v uměleckém kovářství, zejména okrasných mříží, nevyjímaje však, kliky, svícny, madla a věšáky. Menší průřezy zkrucujeme za studena, větší kusy se musí rovnoměrně prohřát. Dané místo ohřejeme, jeden konec čtyřhranného prutu upevníme ve svěráku a na druhý nasadíme kleště, lepší je však vratidlo a učiníme potřebný počet otáček. Pokud se prut v tordovaném místě prohne lze jej vyrovnat menšími údery dřevěnou paličkou.

Pěchování
Jedná se o údery kladiva na podélnou osu předmětu, jehož délka se tak zmenšuje a průměr zvětšuje. Pěchuje se tedy tam, kde je zapotřebí předmět zesílit. Je důležité aby bylo ohřáté pouze to místo, které chceme pěchovat. K tomu si můžeme dopomoci mírným ochlazením materiálu v nepěchovaných částech. Pěchujeme tak, že materiál držíme v kleštích a jednoročním kladivem přibíjíme. V případě pěchování velkých kusů nám opět může pomoci obouručním kladivem.

Osazování
Cílem osazování je náhle zúžit a změnit průřez předmětu do libovolného tvaru. Osazují se například konce tyčí a hranolů a to buď jed-nostranně nebo oboustranně a to hraně či dráze kovadliny nebo na podložce. Úkon se provádí pomocí sedlíku, dá se použít i zaoblený sedlík.

Sekání
Dělíme všeobecně na utínání a na štěpení a nasekávání. V prvním případě tzv. utínání mluvíme o nejrychlejším a nejběžnějším způsobem dělení materiálu. Odsekávat lze i za studena, ale to jen u ten tenčích prutů či plechů. Můžeme utínat buď sekáčem na násadě za pomocí dvouručního kladiva nebo jen jednoročním kladivem údery přes materiál který je položen na utínce. Při štěpení a nasekávání materiálu se jedná o estetický prvek. Jde například o rozštěpené konce dveřních štítků nebo vysekávání jednoduchých ornamentů.

Sponkování
Některé části renesančních, barokních, ale i jiných mříží jsou sponkami buď přímo spojeny nebo jsou jimi zakryté sváry. Při zhotovování spony se nejdříve kruhová tyč překove v zápustce do požadovaného tvaru, pak se patřičná část oddělí a její konce se překovají do úkosu. Sponka se ohne do tvaru U, ohřeje na teplotu „červeného žáru“ (cca 750 stupňů) navlékne se na spojované části a konce se přiklepnou přes sebe. Po dobu ochladnutí se sponka svírá kleštěmi k sobě.