5a): Evropský porcelán – výroba, vývoj, zdobení
Porcelán =hutný bílý keramický materiál, v tenké vrstvě transparentní, nepropustí vodu/plyny
dělení porcelánu:
– kostní – tavenina obsahuje 50 % kostního popela (vápníku)
1. výpal – 1150 až 1250°C, 2. výpal s glazurou 1050 až 1150°C
– fritový – snaha napodobit čínský, složení 75% skelného frita (vápno- sádro-draselné hlinité sklo)
– chemický – vyšší chemická odolnost
– elektrotechnický – vykazuje dobré izolační vlastnosti, obsahuje až 35% umělého korundu (2. nejtvrdší ne-rost, chemicky odolný)
dělení podle obsahu taviv:
– tvrdý – evropský, tzv. pravý (vypalování při 1350-1500°C),
který vynalezl roku 1709 Friedrich Bottger v Míšni
– měkký – obsahuje méně kaolinu
– méně odolný vůči náhlým teplotním změnám
– vypalování při 1100 až 1300°C
Výroba
– směs 50% kaolínu, 25% živce a 25% křemene, popř. jiných minerálů (křída, mramor) a mletých porcelánových střepů
– promíchaná a propláchnutá porcelánová hmota – lisování (zbavení vody a sušeny), lití do forem
– vypalování v pecích při teplotách 1 350-1 500°C
– střep porcelánu – neprůlinčivý (neporézní, nepřijímá vodu)
– pokrývání porcelánu polevou – pro zvýšení odolnosti a zdokonalení povrchu
– nepolévaný porcelán matného povrchu – biskvit
Zdobení
techniky zdobení:
– tisk – vzor se nanáší pomocí pryžového razitka
– obtisk – vzor se nejprve natiskne na jemný papírek (nejlépe cigaretový) a z papírku se přenáší na povrch výrobku
– decalcomanie – mnohobarevné hromadné vzory se nanášejí pomocí speciálních obtisků
– síťotisk – přímé snímání dekoru ze šablony na výrobek se provádí strojově – tiskovou formu tvoří jemná tkanina – síťovina; při výrobě šablony se zakrývají místa, která se nemají tisknout, kdežto obraz určený k tisku se nechá otevřený, aby se barva mohla stěrkou při tisku volně protlačovat
– fotokeramicky – obraz se přenáší na povrch výrobku z diapozitivu; keramické fotografie se uplatňují tam, kde je potřeba zachytit co největší základní předlohu
– ruční malba – keramické barvy se nanášejí na povrch výrobku perem nebo štětcem a zpevňují se vypálením
– leptání – technicky velmi náročná dekorační technika u porcelánu; provádí se pomocí kyseliny fluorovodíkové, která leptá glazuru porcelánu – vyleptaná místa se zlatí; zdobení falešným leptem – výrobek se nejprve pozlatí a pak se leptá – neleptá se tedy glazura, ale nanesený kov.
Glazura – rozemleté křemičitany na prášek s přídavkem barvicích oxidů (ovlivňujících barvu, lesk, tavnost,…), který se promíchají s vodou – nanášení na vysušený nebo přežahnutý výrobek
– vypálený keramický střep (v teplotě kolem 800°C) je porézní a nasákavý a proto při nanášení glazury ji nasaje na svůj povrch (používá se proti průlinčivosti)
– nanášení glazur – za mokra – polévání nebo namáčení v glazuře
– za sucha – poprašování
– definitivní vypálení při 1 400°C – z glazury se odpaří voda a v bodě tání sline v kompaktní
sklovitý povrch
– malby pod glazurou – nejtrvalejší
na glazuře – výrobky se ještě zpevňují třetím výpalem – nakreslený dekor není
chráněn, přesto je tento způsob více rozšířen
– zvláštním druhem glazury je solná glazura – po dosažení určité teploty se nasype do pece
sůl, která reaguje na vlhkost, která je obsažena ve dřevě a páry vytváří glazuru
(Německo 15. století)
která reaguje na vlhkost, která je obsažena ve dřevě a páry vytváří glazuru
– barvy vysokého ohně – vydrží 1 400°C – kobaltová modř, měďnatá zeleň antimonová žluť a manganová fialová až čerň
– barvy na glazuře (široká škála barev) – muflové barvy (vypalovány ve zvláštních pouzdrech – muflích, při teplotě 700°C
– kolem r. 1840 tzv. cibulový vzor – teprve tehdy se podařilo najít vhodnou podglazurovou modř a k ní příslušnou glazuru
– poréznost x neporéznost (pórovitost) = mající póry (schopnost vsakovat glazuru)
Vývoj
– domov porcelánu – Čína (6. – 7. stol. n. l.)
– typickou se stala zelená barva
– dovoz do Evropy jako luxusní zboží v 17. století
– Evropa – okolo roku 1290 – dovezl ho ze svých cest po Asii Marco Polo
První evropská porcelánka
– složení porcelánové hmoty objevil sasský lékárník Jan Bedřich Bottger v Míšni (první evropská manufaktura na porcelán)
– 1707 – neprůlinčivá červená kamenina, 1709 – skutečný bílý porcelán
– první výrobky – vlivy čínského porcelánu
– Jan Řehoř Herold – nástupce Bottgera – inspirace čínskými motivy dosáhla dokonalosti
– později orientální vzory nahrazeny slohovou módou rokoka
– výrobky sochaře Johanna J. Kaendlera – typické evropské motivy
Druhá evropská porcelánka
– 1718 – vybudována obchodníkem C. I. Du Pagierem ve Vídni.
– návaznost motivů na orient – především Japonsko
– 1744 – zestátnění výroby – rokokové nádobí zdobené květy tulipánů a růži a žánrové porcelánové figurky
– vysoká cena porcelánu podnítila snahu o výrobu vlastního zboží
– míšeňským se podařilo utajit tajemství jen několik let
– Krištof Hunger – přinesl tajemství z Míšna do Vídně, později do Benátek
– Benátky – 3. střediskem výroby porcelánu v Evropě (po Míšni a Vídni)
– Hunger – založil porcelánky ve Stockholmu (1729), Roherstrandu (1733), Kodani (1737), Petrohradě (1744)
18. stol. – výroba po celé Evropě – Německo – Berlín, Höchst, Fürstenberg,
Nemphenburg, Ludwigsburg, Ansbach a další
– Francie – Sévers – vyráběl tzv. měkký porcelán, který
se svým složením podobal více sklu než porcelánu