22. Antická filosofie archaického období

– filosofie se vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala formulovat zásadní filosofické otázky
– v popředí zájmu svět (kosmos) a hledání jeho základu (pralátky), pralátka u všech jiná
– hýlozoisté – pralátka aktivní, je v pohybu – všichni kromě Elejské školy

– Míletská škola – snažila se o hledání základní pralátky, z níž povstává svět a která je základem všech věcí
– pralátka není jen materiálem, je oduševnělá, obdařená vnitřním zdrojem pohybu a vývoje

– Thalés z Mílétu (625 – 545 př.K.) – pralátka, základ všech jsoucen, počátek všeho je
voda, jejím zhušťováním či ředěním vznikají ostatní látky, voda má duši
– země je plochá deska, která leží na světovém oceánu a důsledkem vlnobití
vzniká zemětřesení

– Anaximandros z Milétu (610 – 546 př.K.) – za pralátku pokládal apeiron – něco
neomezeného, nezměrného, našimi smysly nepochopitelného
vznik věcí je pokus o omezení apeironu
provinění, že jsme chtěli omezit něco neomezeného – zanikání věcí

– Anaximenés – (585 – 528 př.K.) – za základní substanci považuje vzduch – neviditelný
projevuje se pohybem, chladem, teplem, zhušťováním (ochlazením) vznikají mraky, hmota, vítr, ředěním (ohříváním) oheň
– Země je plochý kotouč nesený vzduchem
více se zabýval fyzikou, přírodou než filosof. otázkami

– Pythagorejci – Pýthagorás (572 – 494 p. K.) – filosof, vědec, matematik, věřil v převtělování duší
za základní substanci považuje číslo – každé jsoucno má nějaký tvar, nějakou hranici, mez – ta je vyjádřena číslem – dá se přesně určit
– číslo nebral jako abstraktní matematický pojem, spíš jako geometrickou veličinu,
vyjadřující vztah mezi jednotlivými věcmi a jejich částmi. Existují 4 posvátná čísla:
1 – vyjádření bodu; 2 – přímka; 3 – trojúhelník; 4 – čtverec.
– vytvořil etický kodex správného způsobu života: sebezpytování, mlčenlivost, podřízení se celku, věrnost bohům, rodině, přátelům, prostota, askeze.
– zabýval se matematikou, hudbou (objevil závislost výšky tónu na délce struny).
– Filoláos, Alkmaion, Epicharmos

– Elejská škola – Xenofanés z Kolofónu (569 – 447 př. n. l.) – předchůdce Elejské školy
– jako první kritizoval antropomorfické představy o bozích
– skutečný Bůh, má-li být neomezený, musí být pouze jeden,
všeprostupující a nehybný (kdyby se hýbal, musel by vedle Boha být
ještě volný prostor, v kterém by se pohyboval) – panteistická teorie

– Paramenidés z Eleje (540 – 470 př. n. l.) – neuznává pohyb, změnu věcí, prázdný prostor
– jsoucno je jenom jedno – je trvalé, neměnné
– kdyby existovalo nebytí, existoval by prázdný prostor, do kterého by se
jsoucno mohlo přelévat, proměňovat se
rozum logicky dokazuje neexistenci pohybu x smysly nás klamou – je
třeba se řídit jednoznačnou logikou rozumu a nikoli smyslovým zdáním,
i kdyby působilo věrohodně

– Zenón z Eleje (490 – 430 př. n. l.) – snažil se obhajovat Paramenidovy myšlenky – aporie –
logické paradoxy, které mají obhájit neexistenci pohybu – Achilles a želva

– Iónská škola – Herakleitos z Efesu (540 – 480 př.K.) – filosofický spis O přírodě – základní pralátkou je oheň,
z něhož zhušťováním a ředěním vznikají světy, vše je v toku – „Panta rhei“
– zakladatel dialektiky – vývoj se děje v protikladech, mezi protiklady
neustálý boj, přesto vytváří jednotu (později rozvinul Hegel)
světový rozum – logos, po smrti se člověk navrací k logu – logos vše
prostupuje a působí jako myšlenka i v nás, pokud mu umíme naslouchat –
poznáváme v nás skrytou harmonii světa a stáváme se moudrými
duševní klid nacházíme tehdy, pokud je duše v souladu s logem

Atomisté – za pralátku považují atom
– kompromis mezi Elejskou školou a Hérakleitem – učení o neměnnost – atomy nedělitelné, věčné x
atomy se pohybují v prázdnu – nejsoucno – jejich shluky tvoří náš svět, podléhají změnám, neustále se rozpadají a tvoří, – smyslovým poznáním jsme schopni vnímat jejich shluky – věci složené, mnohost pohyb atomů podle zákonů – neexistuje náhoda, vše podléhá předurčenosti (determinismus)

– Leukippos (500 – 440 př.K.) – vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti
– zabývá se příčinností události – kausalita
– uznává existenci jednoho bytí, nebytí také existuje – přirovnává ho k prázdnu
– bytí lze rozdělit na malé částice – atomy – aby se mohly pohybovat, musí být prázdno
– věci vznikají slučováním atomů a zanikají jejich rozdělením – nedějí se chaoticky, ale
z určitého důvodu – logos, dějí se nutně

– Démokritos z Abdér (460 – 370 př.n.l.) – uznává koncepci určité hmotné jednoty světa, řeší problémy pohybů a determinismu
– nejjednoduššími elementy světa jsou atomy – spojovány v konglomeráty
vznik tělesa – jsou vnímatelná pouze smysly x jednotlivé atomy je nemožné
poznat smysly, ale pouze rozumem
– atomy jsou věcné, obsahově stejné x liší se tvarem, rychlostí, hmotností
– dva druhy vlastností atomů – ovlivněné – hořkost, kyselost, teplota
– neovlivněné – poloha, tíha, tvar
– pohyb je vnitřní – atomy se pohybují sami sebou nebo nárazem
– absolutní determinovanost – neexistuje náhoda x všechno má svou kausalitu
– duše složena z nejjemnějších atomů – po smrti se rozptýlí

– Empedoklés (490 – 430 př.n.l.) – za pralátku považoval 4 živly – oheň, voda, vzduch, země
jejich smícháním vznikají všechny věci
– věci jsou samy o sob ě nepohyblivé živly, které se samy uvádí do pohybu – spojují se nebo se rozlučují – působí na ně vnější síla – láska x svár
– 4 pasivní látky podléhají 2 hybným principům – láska rozděluje stejnorodé a spojuje různorodé x svár rozděluje různorodé a spojuje stejnorodé – 4 základní etapy působení lásky a sváru – vláda lásky, příchod sváru, nadvláda sváru, návrat lásky
směšuje úlohu smyslového vnímání – myslet a smyslově poznávat je totéž

– Anaxagorás (500 – 428 př.n.l.) – pralátky nemají vlastní pohyb, jsou pohybovány vnější silou: – světu vládne myslící duch, který uspořádává malé částečky
– dualista – základní jsoucno je jak hmota, tak i duch
– nús – kosmický duch – neomezený, samovládný
– věci podléhají slučování x nevznikají, nezanikají:
základní částice, ze kterých věci vznikají = tzv. „semena věcí“