Alois Jirásek, Psohlavci

– román o povstání Chodů proti Lammingerovi, jejich zoufalém boji s přesilou povolaného vojska, potrestání selských vůdců, hlavně Jana Sladkého Koziny.

– hlavní postavy:
JAN SLADKÝ KOZINA – hlavní hrdina románu, čestný muž se smyslem pro spravedlnost, vyzařovala z něj odvaha, ale také tvrdohlavost a neústupnost
HANČÍ – hodná, starostlivá, milující žena a matka
STARÁ KOZINOVÁ – tvrdá a spravedlivá vesnická žena
MATĚJ PŘIBEK – typ bojovného, někdy až nerozvážného muže
LAMMINGER – bezcitný, panovačný a pomstychtivý feudál

„Psohlavci“, chodští strážci hranic, měli řadu výsad. Byli např. svobodníky, bez robotní povinnosti. Za Habsburků však hranice ztrácela smysl. A tak, ač za českého povstání 1618 zůstali Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie 1680, dal je císař do zástavy věrnému Lamingerovi (u Chodů Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho bránili nevolnictví.

Spoléhali na majestáty českých králů, které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se prvních sporů neúčastnil. Nedlouho předtím se oženil a žena Hančí ho hleděla držet doma. Jana to zamrzí, když vycítí nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován horkokrevným Matějem Přibkem, se spolu s ním a dudákem Jiskrou postaví panským pacholkům je i poraněn při obraně lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek.

Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova matka ukryla, a s nimi se do Vídně za císařem vydává delegace, v níž je i Kozina. Advokát Strauss jim zjedná přístup ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati, což je povzbuzuje v odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu, úplatků a stížností na drobné prohřešky. Např. o masopustu utopí Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar docílí, že je Chodům z Vídně i Prahy uloženo mlčení (perpetuum silentium) a povinnost robotní. Lomikar chce rozsudek oznámit jen delegaci v kanceláři, ale Chodové, shromáždění před zámkem, trvají na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina: „Tuto není pravda! Tuto nemúže být!“ – Novou chodskou petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů jsou zde uvězněni.

Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách, o hladu,se někteří zástupci Chodů pokoří. Starý Hrubý a Kozina ne. Trest zněl na rok do žaláře, ale Lomikar si vynutil pro Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná poprava se konala 28. 11. 1695 v Plzni. Těsne před vykonáním rozsudku stačil ještě Kozina vykřiknout: „Lomikare, Lomikare! Do roka ha do dne budeme spolu stát před súdnú stolicí boží, hin sa hukáže, hdo z nás –“.
Dne 2. 11. 1696 ranila Lomikara při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest.

Kniha byla náročnější na četbu, protože se zde objevovaly archaismy a slova chodského nářečí. Jinak se mi líbilo, jak se Chodové dokázali vzepřít a zkusit si vynutit zpět svá práva.