Cena a organizace nákupu:

– spotřebitelská cena MO bývá převážně v pravomoci MO; u značkového zboží bývá cena doporučována výrobcem
– pro organizaci nákupu platí tyto obecné zásady:
1. kdo nakupuje musí urč2. it i za prodej
3. při nákupu se musí řešit i logistické podmínky s co nejnižšími náklady
4. využívat výpoč5. etní techniku
6. nejvýhodnější nákup je pro maloobchodníky u velkých VO firem, pro velkoobchodníky u nákupních cen

aktivní cenová politika: obchodník se snaží o co nejlepší rentabilitu vloženého kapitálu a o
maximalizace zisku
: cenu většinou vytváří kalkulací s ohledem na sortiment
pasivní cenová politika: může být vytvářena jednoduchou kalkulací, doporučená cena
výrobcem, vázaná cena (např. u novin a časopisů…)

NÁKUP VELKOOBCHODU:
– v současné době se hledají levné zdroje nákupu a zajišťuje se rychlá reakce na potřebu nákupu
– důležitý je : požadavek na snížení zásob
: požadavek spolehlivosti a pravidelnosti dodávek
: zajištění vhodných dodacích logistických podmínek
– při nákupu spotřebního zboží se používá tento postup:
: výběr sortimentu
: specifikace potřeby zboží
: vyhledávání vhodných nákupních pramenů
: formulace poptávky
: nabídka výrobce
: zpracování objednávky
: kontrola dodávky
– hlavním úkolem zásobování je orientace na trh spojená s uzavíráním smluv a úkoly spojené s toky materiálů a zboží
– úsek nákupu zajišťuje:
1. výběr dodavatelů podle provedeného průzkumu trhu
2. jednání s dodavateli, sestavování a uzavírání smluv
3. úkoly správního charakteru tzv.: vyřizování objednávek
: určování odvolávek

– v rámci evropských zvyklostí může VO fungovat jako samostatný VO podnik nebo jako ústřední sklady filiálkových podniků a spotřebních družstev, které většinou obsluhují své vlastní prodejny
– tyto sklady jsou buď vnitropodnikovou organizační jednotkou nebo samostatným právním subjektem, který pracuje na vlastní účet, ale je ovládán akcionáři, kterým filiálkové obchody patří
– nákup na VO stupni může být prováděn u regionálních dodavatelů nebo u nákupních centrál
– organizace nákupní činnosti zahrnuje členění podle sortimentů do obchodních útvarů
– nákupčí (sortimentář) zodpovídá za celý oběh zboží tzn. nákup, prodej, zásobu
– má značnou samostatnost; bývá zainteresován na hospodářských výsledcích činnosti svého sortimentu a může využívat i prostředky při likvidaci zbylých zásob