Česká literatura 2. pol. 19. století – ALOIS MRŠTÍK: ROK NA VSI

Románová kronika moravské dědiny o devíti dílech. Její děj je stejně pestrý jako národopisné prostředí Habrůvky na hranicích Hané a Slovácka. Měsíc za měsícem od října do září, ba den za dnem sleduje Alois Mrštík osudy mnoha desítek rázovitých figur a figurek, z nichž některé jsou pojítky na epizody bohaté dějové linie. Živý kolorit tvoří kroje, tance, písně, obyčeje, slavnosti, zábavy i svátky, končící obvykle vydatným popíjením, nejednou s nedobrými důsledky. Mistrně odposlouchaný je zde nářeční dialog.
“ To už je k hrůzi – to je k hrůzi!“ lamentuje starosta Filípek, když s písařem, radními a panem „hučitelem“ šest dní a nocí připravují volební seznamy za vydatného zavlažování, a ještě lidi podají „rekuř“. „To huž jináč nevypadá – než habe člověk na tě Habrovkó zplakal jako Ježíš nad tém Jeruzalémem.“ A na vivě nejvíc vínečko. Však už i panu faráři zpívali chlapci před farou, že se miluje s kuchařkou. Jako barvitá mozaika tu smutná, tu nezbedná či ironická střídají se historky, o nichž ví celá ves.
Však sám Filípek vzal starostenství, že chtěl svého povedeného syna Antoše vyvléci z vojny. Kovář „Pštros“ dělá za čtyři, ale pije za osm a pak s ním není k vydržení. Radní Jakub přijde domů tak podroušený, že ho žena ztluče. Honza Hlůžkůj je nejen z rodiny pijanské, ale též zlodějské a do lesa chodí jak do svého. Nařezává stromy, ať je dost souší. A pytlačí se a dělají dluhy, „hotová Sodoma“. Však se na rekrutské veselici Francek Fókals chlapci docela vsadil, že zatímco si krejčík Studýnka, dobrák, že by duši rozdal, hledí sklenice, vleze potmě v zastoupení do postele k jeho vyčouhlé ženě! Studýnka se nemstí : „Ne – to néni haňba moje – hani mojej ženy … Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový syny. Hať si je potrestá sám Pán Bůh.“
„Hvězdou, kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl rychtář Cyrill.“ Z ničeho se zmůže na výnosný obchod i s hospodou, ale nakonec podlehne svodům a nástrahám vdané vesnické „Messaliny“ Vrbčeny, která ho vysaje a přivede na buben. Cyrill rozbije rodinu, zničí děti a po požáru ve vsi si nakonec sám strčí hlavu do oprátky.
Obrazy zpustlosti, mravní uvolněnosti, v níž autor, milující svůj kraj, vidí vliv města, střídají výjevy veselé, humorné, líčení práce na polích od podzimu do nové sklizně, obrazy přírodních proměn i folklór „mezi Slovany nejryzejší“. Každá kapitola je datována po křesťansku : „Na den sv.Václava., Svatý Václave, vévodo české země – Té písně v duši moravského lidu jako by ani nebylo. Zná ji pouze z doslechu a skoro ani to ne.“ Jde o klasické dílo kritického a dokumentárního realismu, jehož potřebě důkladnosti vyhovuje forma kroniky, dosud dobře čtivé.