Jan Neruda, Povídky malostranské

Vrchol Nerudovy prozaické tvorby. V třinácti povídkách zachytil autor život zdánlivě poklidné Malé Strany kolem roku 1848, tedy v době svého dětství a mládí. Zobrazil drobné postavy a figurky, jejich rázovitý způsob života. Většinu postav znal osobně nebo z vypravování.

Týden v tichém domě
Spolu s básníkem nahlíží čtenář do života lidí jednoho domu. Je tu hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu kvůli zápiskům, v nichž posuzoval své kolegy a zvláště pana prezidenta; rodina domácího Ebera, šijící komisní vojenské prádlo (dceři Matyldě přebere nápadníka Kořínka, důstojníka, její přítelkyně); starý mládenec, pan doktor Loukota, která si myslel na sličnou Josefinku, ale nakonec bere zavděk dcerou svých bytných Klárkou Lakmusovou. V týdnu se koná v domě i pohřeb ubohé staré panny Žanynky a svatba Josefinčina se strojmistrem Bavorákem.

Pan Ryšánek a pan Schlegl
Do hostince ke Štajnicům chodilo mnoho lidí. Mezi nimi byli i pan Ryšánek a pan Schlegl. Sedali spolu u jednoho stolu, ale vůbec na sebe nemluvili. Říkalo se, že milovali tutéž ženu a ta toho byla příčinou. Stala se paní Schlelgovou.
Za nějaký čas zemřela a zanechala po sobě dcerku. Schlegl i Ryšánek u Štajniců vypili po třech pivech, zakouřili si a tak poseděli dvě hodiny. Pan Ryšánek náhle onemocněl. Bylo vidět, že pan Schlegl nemá soucit s nemocným sousedem.
Uplynulo mnoho neděl a pan Ryšánek se uzdravil. Když zase přišel ke Štajnicům, sousedé ho vítali. Pan Ryšánek si chtěl zakouřit. Vyndal dýmku, ale zjistil, že nemá tabák. Zavolal si sklepníka a poručil, aby mu ho donesl z domova, ale v tom mu nabídl Schlegl svůj tabák. Ryšánkovi to bylo lhostejné. Za chvíli sklepník přiběhl a pan Ryšánek si nacpal a zapálil. „Chutná?“ zeptal se Schlegl. „Chutná, zaplať pánbůh!“ odpověděl pan Ryšánek. Pan Schlegl přisvědčil a honem dodal: „Už jsme se tu o Vás báli.“ Oči obou mužů se potkali. A od té doby mluvili pan Ryšánek a pan Schlegl u stolu spolu.

Přivedla žebráka na mizinu
Tento dosti smutný příběh napsal Neruda o panu Vojtíškovi – žebrákovi, který byl znám po celé Malé Straně.
Pan Vojtíšek byl starý nepřítomný člověk. Od oběda mu necháfali vždy hrneček jídla. Někde mu dali i peníz. V poledne chodil na mši ke sv. Mikuláši. Tam sedávali žebračky, kterých si Vojtíšek ani nevšímal. Jednou mu jedna z nich, říkali jí „miliónová“, namlouvala, že by ještě splu mohli být šťastni. Pan Vojtíšek nic neodpovídal, až nakonec pravil, že radš utrejch než ji a odešel pryč.
Za nějaký čas se začaly po Malé Straně roznášet všelijaké klepy. Pan Vojtíšek prý není chudý, že má na druhé straně za vodou dva domy a také bohaté dcery. To rozhodlo v malostranských rodinách. Všude ho odbávyli. Pan Vojtíšek se už na Malé Straně neukázal. V zimě ho potom našli jednou po půlnoci úplně zmrzlého. Měl roztrhaný kabát a kalhoty, ani košili neměl.

Doktor Kazisvět
Jmenoval se vlastně doktor Heribert. Byl ještě promován na doktora medicíny, ale nikoho neléčil. Kdyby chtěl, měl by dosti přízně po otci. Ale on churavé odmítal a neléčil. Živ byl z činže svých nájemníků, chodil na procházky, někdy se usadil na lavičku a četl knihy. Když se objevil někdo ze známých, odešel.
Jednou šel také z procházky. V ten den se konal pohřeb pana Scheplera. Po vykropení rakve ji mládenci zvedli a že ji vyzvednou na vůz. Najednou se stalo, že rakev byla špatně držena a sjela jedním koncem k zemi. Víko odskočilo a ruka mrtvého se vymrštila ven. Doktor Heribert ji chytil a chtěl ji dát zpět. Podržel ji chvíli ve své ruce a zjistil, že ten člověk není mrtev. Hned pana Scheplera odnesli do nejbližší hospody a teprve k večeru zásluhou doktora Heriberta přišel k vědomí.
Toto se dostalo až do novin. Doktorovi pak přišlo mnoho nabídek, že by mohl jít za osobního lékaře. Ale on zůstal stále sám a o lidi se vůbec nestaral.

Hastrman
Pan Rybář (přezdívku má kvůli zelenému fráčku) má sbírku domnělých drahokamů. Když pozná svůj omyl (ohodnotil mu je profesor přírodovědy), je zoufalý a vyhazuje kameny z okna. Zadrží jej muž jeho neteře a ujistí ho, že ho mají rádi i bez drahých kamenů.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
V Ostruhové ulici si otevřel svůj krámek pan Vorel. Nikdo ho neznal, jen se vědělo, že je synem mlynáře. Proto lidé také chodili okolo krámu, ale nevkročili do něj. Za chvíli šla kolem setníkovic slečna Poldynka. Vešla do krámu, ale přitiskla si až k nosu kapesník, neboť pan Vorel z dlouhé chvíle v krámu kouřil. Když Poldynka dostala poručenou krupici, odešla. Ale na rohu se zastavila s paní radovou a začala vykládat, že v tom krámě je plno kouře a že je vše jako uzené.
To rozhodlo, že ke krupaři nechodil nikdo kupovat a dostal jmého „uzený krupař“. Krám chudl a pustl. Pana Vorla začali navštěvovat židé. Za nějaký čas měl být vystěhován. V den, kdy k tomu mělo dojít, byl pan Vorel nalezen oběšen.
Tak skončil krupař, který tak rád kouřil pěnovku.

U tří lilií
Jednou v neděli večer byl Neruda v hostinci „U tří lilií“. Venku zrovna rádila bouře. Uvnitř se ale hrálo a tancovalo. Nerudu v sále upoutávalo černovlasé děvče. Stále bylo v kole a když tančilo kole něho, podívalo se na něj. Do sálu vběhla jiná dívka a tu černovlasou odvedla. Po chvíli se vrátily. Černovlasá měla promočené šaty a její družka jí pomáhala se upravit. Povídali si a Neruda slyšel, že její matka zrovna zepřela. Otočila se, podala mu ruku a on ji táhl ven.

Psáno o letošních dušičkách
Slečna Máry zůstala starou pannou. Kupec Cibulka a rytec Rechner jí tednou z žertu poslali milostné dopisy, ale pak oba odstoupili, aby prý druh druhovi štěstí nekazil a žádný z nich si slečnu Máry nevzal. Máry pořád doufala, že ji jeden z nich nabídne sňatek, ale nedočkala se. Za nějaký čas zemřeli. Máry si na ně uchovala vzpomínku. O dušičkách oběma dává na hrob položit za pomoci nevinného děvčátka věnec za jejich „lásku“.

Další povídky: O měkkém srdci paní Rusky; Večerní šplechty; Svatováclavská mše; Figurky; Jak to přišlo, že dne 20. srpna r. 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno.