Karel Poláček

− proslul svými satirami na maloměsto Dům na předměstí a románový cyklus Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno
− sžíravou kritiku oživuje humorem, který převládá např. v románu Michelup a motocykl, či v Mužích v ofsajdu
− především však v půvabném dílku Bylo nás pět

− po roce 1945 se humoru a satiře daří ne vždy stejně
− básnická tvorba opustila vážné téma až v 60. letech (písňové texty J. Suchý, J. Vodňanský)
− J. Kainar kritizuje maloměšťáka, např. ve sbírce Člověka hořce mám rád nebo ve výboru písňových textů Miss Otis lituje
− v 70. letech lze jen krotce komizovat
Jiří Žáček píše básně s prvky černého humoru, parodie, recese, či se zálibou v paradoxech
Bohumil Hrabal – Obsluhoval jsem anglického krále
jemný humor je vlastní M. Horníčkovi Chvála Pohybu či F. Nepilovi Lipová alej
− ironii, satiru až grotesku obsahují prózy V. Škutiny, vzpomínajícího na svůj pobyt ve vězení Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů
výrazné komedie se objevují až v 60. letech
V. Blažek pracuje s pohádkovou nadsázkou Tři přání, metodu podobenství užil M. Uhde např. ve hře inspirované K. Havlíčkem Král Vávra
− typ absurdní parodie představují hry V. Havla – Zahradní slavnost
parodický princip též široce rozvinul v 70. až 80. letech I. Vyskočil

− humoru a satiře se daří i v dalších divadlech malých forem: v Semaforu, v divadle Y, v Ha divadle, divadle Husa na provázku, v divadle Járy Cimrmana později např. Sklep a další
− v těchto letech žánr satiry rozvíjeli svými texty i písničkáři – Nohavice, Plíhal, Merta, Hutka, Nos, Paleček, Janík, Vodňanský, Skoumal

− humor a satiru najdeme i v exilové či samizdatové literatuře
− I. Wernisch chápe poezii jako hru, postihuje např. grotesknost našeho každodenního snažení – Zasuté zahrady
− L. Vaculík prostřednictvím humoru odkrývá negativní jevy života – Morčata
− M. Kundera v románu Valčík na rozloučenou zdánlivě zábavnou formou konfrontuje ušlechtilost a vandalství