Otázka č.10, Monotematismus a polytematismus fugy

a) Fuga – je třídílná až petidílná dvojhlasá nebo vícehlasá imitační skladba, vytvořená na základě jednohonebo několika témat
Monotematismus – ve skladbě se pracuje pouze s jediným tématem. je nejrozšířenější, užívá se v jednohlasé fuze
Polytematismus – ve skladbě se pracuje s více tématy, témata musí navzájem melodicky i pohybově kontrastovat,současně však i být vnitřně spřízněna, nebývají myšlenkově rovnocenné, první téma je hlavní, ostatní vedlejší, užívá se ve dvojité, trojité nebo čtyřnásobné fuze

b) Dříve se názvem fuga označoval kánon (první pol. 14. stol.)
– počátky fugy jsou ve vrcholné nizozemské tvorbě motetové 15 a 16. stol. a v instrum. formách
ranného baroka – ricercar, tiento, fantasia, canzona nebo capriccio – jsou zde společné znaky
pro fugu charakteristické

– vývojové útvary se od fugy liší přemírou a roztěkaností mel. témat, podobají se však uváděním
tématu v jednohlase a prováděním v imitačním slohu. V ricercaru a v tientu se zpracovává
několik témat, nerozlišují však témata hlavní a vedlejší, ani je nespojují v kontrapunktické předivo

– vývoj od ricercaru k fuze dotváří J.P.Swelinck (Nizozemí) ve svých varhanních fantaziích,
což jsou už třídílné fugy s jedinou základní myšlenkou. K monotematické fuze dospěl též
G. Frescobaldi. Největší rozvoj fugy v díle J.S.Bacha a G. Handela

– v klasicismu pronikají do fugy nové prvky např. fugové téma se někdy v průběhu skladby mění
nebo tak polyfonního přediva se předurčuje vloženou větou odlišného pohybu i faktury – hlavně
v díle Beethovena. Liší se též novou hud. řečí.

– v romantismu se fuga objevuje ve mších a v oratoriích. (Mendelsshon – oratorium Eliáš),
podléhá vlivu romantismu, celkově se užívá méně

– v dodekafonii – (A. Schonberg) se polyfonie uplatňuje často, podléhá svému slohu

– P. Hindemith – Ludus tonalis (12 fug) – rozšiřuje možnosti polyfonické práce přenesenou názoru na disonance (3,6) a konsonance (4527)

c)fuga – začíná v uvedeném tématu v hlavní tónině v jednom hlase a imitacemi v hlasech ostatních vytváří nepřetržitý proud polyfonní hudby, který prochází rúznými tóninami a v závěru skladby vyústí opět v hlavní tónině
– fuga je složena z do sebe vpojených neperiodických vět, které vyrůstají z tématu
– je složena expozice, provedení a závěru – tyto díly splývají v jednotlivý proud
1) expozice – řídí se ustálenými pravidly – téma musí být stálé, pokud téma nezní jde o mezivětu či spojku
– téma zní v hl. tónině, nazývá se vůdce, zpravidla zní v jednohlase a určuje i svou délku, která
je ohraničena nástupem druhého hlasu, v dominantní tónině zní průvodčí. Téma se postupně
promítá do všech hlasů.

2) provedení – téma se uvádí v dalších tóninách, je složeno z několika úseků, v nichž zaznívají citace tématu
a mezivěty, které spolu splývají v nedělitelný proud

3) závěr – hudba vrcholí v hlavní tónině, nemá reprízu, přináší stále nové kontrapunktické zpracování
– může se skládat z několika prostých nebo nakupených citací fugového tématu, z mězivět,
prodlev na dominantě nebo tónině, dovoluje se zde přerušení hud, proudu

d) Dvojitá, trojitá, vícenásobná fuga:
– fugy se dvěma, třemi nebo více tématy. Mají bohatý myšlenkový podklad
– fuga se stálou protivětou – mezityp mezi jednoduchou a vícenásobnou fugou – v některém
hlase zní stále kontrastní melodie