PLETIVA A ORGÁNY ROSTLIN

Soubory buňek, které vykonávají stejné funkce a které mají přibližně stejný tvar a stejnou velikost, nazýváme pletiva. Podle tloušťky buněčné stěny a podle přítomnosti či nepřítomnmosti mezibuněčných prostorů a podle tvaru rozlišjeme čtyři druhy rostlinných pletiv:

Podle původu rozdělujeme pletiva na nepravá – vyskytují se u hub, vznikají druhotným srůstem z vláken – plektenchym, a na pravá – vznikají dělením buněk.

Podle tloušťky buněčné stěny dělíme rostlinná pletiva na parenchym – Je tvořen tenkostěnnými buňkami stejných rozměrů ve všech směrech s četnými mezibuněčnými prostory – intracelulárami. Zvláštní podskupinu tvoří aerenchym – vyskytuje se u vodních rostlin, které potřebují být hodně nadlehčené, a proto mají intracelulární prostor větší než samotné buňky., na prosenchym – Je složen z jednosměrně protažených buněk se šikmými příčnými přehrádkami bez intracelulár. Vyskytuje se nejčastěji v cévních svazcích. Mladší buňky bývají tenkostěnné, starší tlustostěnné., na kolenchym – v místech, kde byly intraceluláry je buněčná stěny nápadně ztloustlá, tvořena tenkostěnnými buňkami, ve zvláštních případech může mít buňka ztloustlou celou jednu stěnu – deskovitý kolenchym, vyskytuje se ve stoncích., a na sklerenchym – toto pletivo má buněčné stěny značně ztloustlé s kanálky, kterými pronikají jemná plasmatická vlákenka – plasmodesmy, která umožňují spojení se sousedními buňkami. Buňky později odumírají a sklarenchymatické pletivo má funkci mechanické opory.

Podle dělivosti rozdělujeme pletiva na dělivá – meristémy – Jsou tvořeny drobnými parenchymatickými buňkami s relativně velkými jádry. Buňky se neustále dělí, a tím umožňují růst roslin po celý život. Nacházejí se na vrcholcích stonků a v kořenových špičkách – vrcholové dělivé pletivo. Dále od vrcholu dělení buněk postupně ustává, buňky nabývají větších rozměrů a nápadně mění i svůj tvar. Přeměňují se na pletiva trvalá. Buňky trvalých pletiv se v některých orgánech mohou znovu dělit, a tím vznikají druhotná (sekundární) dělivá pletiva. Jsou to např. kambium – jeho činností vzniká druhotné dřevo a lýko, felogen – korkotvorné pletivo, jehož činností vzniká druhotná kůra a kalus – hojivé pletivo., a na pletiva trvalá – Jsou tvořena diferenciovanými buňkami dokonale uzpůsobenými k určitým funkcím. Jejich buňky se již dále nedělí.

Podle funkce rozdělujeme trvalá pletiva na pletiva krycí – pokožková, Rostlinné tělo vyšších rostlin kryje jednovrstevná pokožka – epidermis – tvořená dlaždicovitými buňkami těsně k sobě přiléhajícími, bez chlorofylu. Chrání rostlinné tělo před nadměrným vypařováním vody. Vnější stěny buněk jsou ztloustlé a jsou kryty tenkou vrstvou kutikuly, tvořenou kutinem – látka tukové povahy nepropustná pro vodu a plyny. Výměnu látek s prostředím umožňují rostlině průduchy – stomata. Průduch je tvořen dvěma svěracími buňkami fazolovitého tvaru, které mezi sebou uzavírají štěrbinu. Jsou-li svěrací buňky dostatečně zásobeny vodou, je průduch zvětšený. Při nedostatku vody svěrací buňky ztrácejí vodu, buňky se narovnájí a průduch se zmenší. Čím víc je v buňce vody, tím víc je napnutá – pletivní napětí = tugor.Průduchy se nacházejí hlavně v pokožce na spodní straně listů, u jednoděložných na obou stranách a u vodních rostlin na svrchní straně listů. Přeměněné průduchy, které se nezavírají a pomocí nichž vytlačuje rostlina vodu se nazývají hydatody. Výdej vody pomocí hydatod se nazývá gutace. Součástí krycích pletiv jsou i chlupy – trichomy. Mají různý tvar, stavbu i funkci: Trichomy krycí: mají především funkci ochrannou, jsou protažené do špičky, mohou být rozvětvené, jedno i vícebuněčné.

Trichomy žláznaté: bývají štítkovité až miskovité a zakončeny paličkou, vylučují vodné roztoky anorgnických látek a cukrů, silice a pryskyřičnaté látky.

Trichomy žahavé: jsou typem žláznatých chlupů, mají lahvicovitý tvar, jsou jednobuněčné nerozvětvené, blízko u chlupu je buněčná stěna ztenčená, prostoupená ox. křemičitým – křehká, při dotaku se v tomto místě chlup snadno ulomí a dochází k vystříknutí žahavé, mnohdy jedovaté látky.

Dalším typem jsou pletiva vodivá. Slouží k rozvádění různých látek rozpustěných ve vodě na různá místa v rostlině. Procházejí jako provazce protáhlých buněk kořenem, stonkem a větvemi až do listů a zde se rozvětvují v podobě žilek. Nazývají se svazky cévní a rozdělují se na část dřevní a část lýkovou.

Část dřevní – xylem – tvoří cévice (u kapraďorostů a nahosemenných) nebo cévice a cévy (u krytosemenných) a průvodní pletiva. Cévice- tracheidy – jsou protáhlé buňky se zdřevnatělými stěnami, různým způsobem ztloustlými. V místech vzájemného styku mají příčné stěny zachované. Cévy – tracheje – jsou trubicovité útvary vzniklé spojením protáhlých buněk nad sebou. Jejich protoplast odumřel a jejich buněčné stěny se v místě styku rozpustily. Cévy uskutečňují vzestupný transport (transpirační proud) – z kořenů do stonku a do listů, stěny cév bývají charakteristicky ztloustlé a mívají též zpevňovací fci.

Část lýková – floem – se skládá z živých protáhlých buněk. V plasmě neobsahují jádro a jejich příčné přepážky jsou proděravělé. Proto se nazývají sítkovice. Uskutečňijí transport sestupný (asimilační proud) – z listů na místa potřeby. Pevných vláken, která doprovázejí sítkovice v některých rostlinách, se využívá k výrobě textilií.
Vzájemná poloha lýkové a dřevní části určuje typ cévního svazku:
Bočné – kolaterální – svazky cévní jsou nejčastější svazky ve stoncích a listech. Lýko bývá na vnější straně stonku, dřevo na vnitřní.

Dvojbočné – bikolaterální – svazky cévní mají dřevo z obou stran obklopené lýkem.Vnější lýko bývá silnější než vnitřní. Vyskytují se ve stoncích tykvovitých a lilkovitých rostlin.

Paprsčité – radiální – svazky jsou uspořádány tak, že dřevní a lýkové části jsou postaveny vedle sebe a pravidelně se střídají. Vyskytují se ve všech kořenech v prvním roce a v těch, které druhotně netloustnou. Všechny dřevní i lýkové části jsou obklopeny společnou pochvou, takže tvoří jeden celek.

Soustředné – koncentrické – svazky mají buď dřevo obklopené lýkem – hadrocentrické (např. u kapradin), nebo lýko obklopené dřevem – leptocentrické (např. u jednodělužných rostlin).
Posledním typem pletiv jsou pletiva základní. Jsou tvořena parenchymatickými buňkami a vyplňují prostory mezi pletivy krycími a vodivými. Buňky těchto pletiv jsou přizpůsobeny různým funkcím. Pletivo asimilační obsahuje velké množství chloroplastů, pletivo zásobní leukoplasty a škrobová zrna, pletivo vodní vodu (kaktusy), pletivo vzdušné vzduch a v pletivech vyměšovacích se hromadí, popřípadě vylučují silice, pryskyřice, třísloviny, alkaloidy…. Patří mezi ně mléčnice obsahující latex. Vyskytuje-li se v základním pletivu buňka, která se nápadně liší od ostatních, jde o idioblast.

Tělo vyšších rostlin se dělí na tři základní vegetativní orgány:
Kořen: Kořen neobsahuje kutikulu ani fotosyntetická barviva. Objevuje se při klíčení semene. Nejdříve je to pouze kořínek, který se postupně přeměňuje v hlavní kořen. V určité vzdálenosti od vrcholu kořene vyrůstají kořeny postranní, které se dále větví. Soubor všech těchto kořenů se označuje jako kořenová soustava. Kořeny mohou vyrůstat i ze stonku. Takové kořeny se označují jako náhradní – adventivní. U některých rostlin hlavní kořen zasniká a je nahrazen trsem adventivních kořenů.

Stavba kořenu: Vzrostný vrchol kořene je tvořen meristémem, který je chráněn čepičkou – calyptrou. Ta je tvořena parenchymatickými buňkami. Vnější buňky čepičky jsou slizovatější, tvoří kořenový maz a tím usnadňují pronikání kořene do půdy. Ve středu čepičky je několik řad buněk – tzv. sloupek – kalomela, v nichž jsou zrnka přesýpavého škrobu – statolitická funkce (zajišťuje růst kořene směrem dolů). Na povrchu keřene je jednovrstevná kořenová pokožka – rhizodermis. Vychlípením některých pokožkových buněk vzniká kořenové vlášení. Pod pokožkou je mnohovrstevná parenchymatická prvotní kůra – cortex. Tato prvotní kůra se skládá ze tří vrstev: exodermis – jednovrstevná, buňky korkovatějí, mezodermis – intraceluláry, pryskyřičné kanálky, sekreční buňky, mléčnice, stářím korkovatějí, jen některé zústávají tenkostěnné – transport roztoků z půdy do cévních svazků, endodermis – vnitřní vrstva, buňky nápadně ztloustlé,jen některé transportní fce. Endodermis ohraničuje střední válec, jehož vnější vrstva se označuje jako pericykl. Jeho buňky si uchovávají dělivou fce a jeho činností se zakládají postranní kořeny. Uvnitř středního válce jsou radiální cévní svazky, které se tloustnutím mění na kolaterální a jsou odděleny kambiem, jehož činností kořen tloustne. Ve středu kořene se nalézá dřeň.

Modifikace kořenu: kořenové hlízy a bulvy – zásobní fce
Metamorfózy kořenu: vzdušné kořeny, dýchací kořeny – pneumatofóry, stahovací kořeny, chůdovité kořeny, haustoria – cizopasníci, asimilační kořeny, příčepivé kořeny
Funkce kořenu: upevňuje rostlinu v substrátu, nasávací, vodivá, mechanická, zásobní, vytváří aminikyseliny, alkaloidy, regulátory růstu

Stonek: Stonek je nadzemní orgán rostlin nesoucí pupeny, listy a reprodukční orgány. Nadzemní část rostliny – stonek s listy – se nazývá prýt. Buňky stonku po dělení rostou a diferencují se. Na rozdíl od kořene však nerostou všechny stejně. Jsou úseky – články – internodia, jejichž buňky se velmi prodlužují, a úseky, kde buňky jen málo rostou a tvoří uzliny – nody, ve kterých se zakládají listy a úžlabní pupeny. Uzliny u trav se nazývají kolénka.

Stavba stonku: U semenných rostlin je základ stonku již v zárodku v semeni. Vyrůstá z pupenu – plumuly (několik druhů – dřevní, listové, květní). Na povrchu stonku je pokožka – epidermis, buňky těsně přilehlé, ztlustlé vnější plochy, průduchy, kutikula, trichomy. Pod ní je parenchymatická primární kůra – několikavrstevná, buňky směrem k obvodu obsahují chloroplasty. Vnitřní vrstva kůra je endodermis, která obsahuje hojně škrobových zrn a tvoří tzv. škrobovou pochvu. Tato pochva ohraničuje střední válec s vodivými pletivy a dření – dřeňové paprsky – vedení roztoků. Ve vnější stavbě středního válce – pericyklu – se zakládají adventivní kořeny. Podle stavby rozeznáváme čtyři stavby válce – stélé – protostélé, sifono-eustélé, eustélé, ataktostélé. Cévní svazky jsou většinou kolaterální. U nahosemenných a dvouděložných je charakteristické druhotné tloustnutí, kterého ze zúčastňují dva meristémy: Kambium – druhotné dělivé pletivo, jehož činností se zakládají směrem ven lýkové části a směrem dovnitř dřevní. Začíná se tvořit na jaře – tenkostěnné buňky – řídké dřevo, v létě – menší tlustostěnné buňky – letní dřevo. Vrstvám za jeden rok se říká letokruhy. Felogen je druhotné krycí pletivo (korkotvorné). Vzniká z parenchymatických buněk pod povrchem stonku, vně odděluje vrstvy korku. Odumřelá vnější pletiva se označují jako borka. Čočinky v korkovém pletivu zajišťují výměnu plynů – velké mezibuněčné prostory.

Typy stonků: podle tvaru a konzistence -byliny – lodyha – caulis, stonek s listy, odumírá týž rok, kdy vyrostl
– stvol – scapus, bezlistý stonek zakončený květem nebo květenstvím
– stéblo – culmus, dutý článkovaný stonek trav, kolénka
– dřeviny – vnitřní pletiva stonku zdřevnatělá
– kmen – dřevnatý nerozvětvený stonek vytrvalých rostlin, spojuje kořenový systém s korunou – strom – arbor
– keř – frutex, stonky se větví hned od země
– polokeř – sufrutex – zdřevnatělá pouze spodní část stonku, horní je bylinná a každý rok odumírá

podle průřezu:
– válcovitý
– hranatý – čtyřhranný, trojhranný
– křídlatý – podélně vyniklé lišty
– rýhovaný – podélné rýhy

podle polohy v porostu – přímý, vystoupavý (obloukovitě se napřimuje vzhůru), poléhavý (jen vrchol se poněkud napřimuje), plazivý (leží na zemi, v uzlinách zakořeňuje adventivními kořeny), ovíjivý (šroubovitě se ovíjí kolem opory), popínavý (k opoře se přichycuje úponky nebo adventivními kořeny)

Větvění stonku múže být buď vidličnaté – málo zastoupené u vyšších rostlin, vrchol dává vyniknout dvěma dceřiným, které se stejným způsobem větví dál – jmelí, nebo postranní – dva typy – monopodiální – hroznovité – vedlejší větve nepřerůstají hlavní stonek, sympodiální – vrcholičnaté – postranní větve převažují nad hl. stonkem.

Metamorfózy stonku: oddenky – podzemní část, oddenkové hlízy – zásobní fce, bazální hlízy – ztloustnutí pod zemí, stonkové nebo lodyžní hlízy, brachyblasty – zkrácené postranní stonky nesoucí květy nebo listy, trny a kolce – přeměna brachyblastů – ochrana, fylokládia – asimilační fce, úponky – opora, šlahouny – rozmnožování

Funkce stonku: mechanická – nese listy a zajišťuje jim optimální polohu v prostoru, nese květy, vodivá – spojení mezi kořenovým systémem a listy, asimilační, zásobní

List: List je druhým orgánem prýtu. Je to postranní, obvykle zelený orgán a asymilační funkcí. Zakládá se v podobě hrbolku z dělivého pletiva vzrostného vrcholu stonku – pupen. Způsob uložení listu v pupenu je charakteristický – listová vernace. List má omezený růst i trvnámí. Roste nejprve ne vrcholu (meristém), později růst okrajový, zakládají se vodivá pletiva, nastupuje růst vmezeřený a poté je růst ukončen. Většina listů po prvním vegetačním období hyne – opadává. Prvními listy, které jsou vyvinuty již v semenu, jsou dělohy. Jednoděložné – jedna děloha, dvouděložné – dvě dělohy, nahosemenné – více.

Stavba listu: Asimilační listy se zpravidla skládají z listové čepele – lamina, která je rozšířená do plochy a stopkovitého řapíku – petiolus. U báze řapíku mohou být párové palisty – stipulae. Řapík může také chybět – bezřapíkaté – přisedlé. Někdy spodní část řapíku vytváří pochvu – vagina, která vybíhá v ouška – auriculae. Na rozhraní čepele a pochvy bývá blanitý jazýček – ligula.

Vnitřní stavbu listu pozorujeme na jeho příčném řezu. Na povrchu listu je svrchní a spodní pokožka. Pod svrchní pokožkou je palisádový parenchym – velký obsah chloroplastů, pod ním houbový parenchym – málo chloroplstů, s velkými mezibuněčnými prostory. Soustava těchto prostor je prostřednictvím průduchů ve spodní pokožce spojena s vnějším prostředím. Z vodivých pletiv ve stonku odbočují do stonku pruhy, které jako žilnatina prostupují celý list. Žilnatina vede roztoky a zároveň list zpevňuje.

Typy listů: V průběhu ontogenze vyrůstá na semenné rostlině několik různých typů listů – dělohy – cotyledones, založeny v zárodku, výživa, šupiny – kataphyla, nejčastěji nezelené, báze stonku, oddenky nebo postraní větve, ochrana, lupenité listy – folia, asimilační fce, různý tvar, různý tvar na jednom jedinci – heterofylie, listeny – bracteae, zelené nebo jiné, oblast květu, ochrana, listence – bracteolae, drobné listy na květní stopce

Podle utváření čepele se rozlišují listy jednoduché – čepel celistvá nebo členěná v laloky, a listy složené – čepel složená z lístků. Podle jejich uspořádání zpeřené (licho, sudo) a dlanitě složené.

Dále se listy rozlišují podle okraje čepele – celokrajný, pilovitý, dvakrát pilovitý, zubatý, dvakrát zubatý, vroubkovaný, chobotnatý, vykrajovaný, vyhlodávaný.

Podle postavení na stonku se listy dělí na střídavé – z jednoho nodu jeden list, další pootočený, spirála, vstřícné – z jednoho nodudva listy, nad sebou vždy otočené o 90 stupňů – křižmostojné postavení, přeslenité – z jednoho nodu více listů, přízemní růžice.
Podle přisedání na stonek rozlišujeme listy řqpíkaté, přicedlé, sbíhavé, objímavé, srostlé a prorostlé.

Metamorfózy listů: cibule – zásbní, listové trny – ochrana, dužnaté listy – zásoba vody, listové úponky – přichycování, masožravé – lákání a chytání hmyzu, kořenové – vzácné, fce kořenů

Funkce listů: fotosyntetická – asimilace CO2, transpirační – odpařování vody, výměnná – výměna plynů, krycí.

Dalšími orgány roslin jsou orgány rozmnožovací.

Květ: Květ je soubor přeměněných listů, přozpůsobených pohlavnímu rozmnožování rostliny. Květ vzniká z části stonku – květní lůžko, a z listů – květní obaly. Květní části jsou v květním lůžku a jsou rozlišeny na květní obaly a vlastní reprodukční orgány.
Květní obaly se nepodílí přímo na rozmnožování, mají ekologický význam, jsou uspořádány v jedné – jednoobalné – jeden typ listů, nebo ve dvou – dvouobalné – dva typy listů, kružnicích mohou také zcela chybět – bezobalné – nahé. Dále se dělí na nerozlišené tvarem a barvou – okvětní plátky a jejich soubor okvětí, a na rozlišené tvarem i barvou – kalich – K, většinou zelený, ochrana, koruna – C, vnitřní, zbarvené, láká opylovače.
Reprodukční orgány zajišťují pohlavní rozmnožování:
Tyčinky: stamen, samčí pohlavní orgány – andreceum (A), Vytváří pylová zrna, u nahosemenných rostlin jsou šupinovité, ploché s větším počtem prašných pouzder, u krytosemenných jsou rozlišeny v nitku a prašník,který se skládá ze dvou prašných váčků. Ty mají každý dvě prašná pouzdra. V nich se tvoří pylová zrna.

Stavba pylového zrna: Pylové zrno se skládá ze dvou buněk a dvou obalů. Vnější obal – exina – je tvořen celulosou a pektiny, bývá značně tlustý s různými strukturami – charakteristické, vnitřní obal – intina – je souvislá a tenká. Menší buňka – generativní – zajišťuje vlastní oplození vaječné buňky, větší buňka – vegetativní – vytváří pylovou láčku (samčí gymetofyt), která proroste čnělkou do semeníku a vtáhne za sebou generativní buňku.

Plodolisty: karpela, samičí výtrusný list – gynaeceum (G), může být apokarpní – jeden nebo více volných jednoplodolistových pestíků, nebo cenokarpní – srostlé ze dvou nebo více plodolistů, U nahosemenných rostlin jsou ploché a nesou na svém povrchu vajíčka. U krytosemenných rostlin plodolisty srůstají svými okraji v dutý pestík. Pestík rozlišujeme na tři části: v dolní části je semeník, kde jsou ukryta vajíčka obsahující samičí pohlavní gamety, podle polohy vůči ostatním květním částem rozlišujeme semeník svrchní, polospodní a spodní, ve středu je čnělka a v horní části blizna.

Rostlinné vajíčko – ovum, samičí výtrusnice, zárodečný vak, gymetofyt, U nahosemenných rostlin jsou nahá, u krytosemenných v semeníku. Vajíčko má dva obaly – intergumety. Dělením pokožkových a podkožkových buněk placenty vzniká základ pletivného jádra – nucellus, ketrý se postupně zvětšuje. Obaly postupně obalí nucellus, na vrchu nesrůstají – klový otvor – mikropyle. Jedna buňka nucellu v blízkosti mikropyle (větší,větší jádro, hustší cytoplazma) se redukčně dělí a vznikají čtyři hapliodní buňky, tři degenerují a z jedné se vyvíjí mladý zárodečný vak, jehož vývoj pokračuje trojnásobným mitotickým dělením. Tím vzniká zralý zárodečný vak a na každém pólu čtyři jádra. Z každé čtveřice se tzv. pólové jádro přesune do centra zárodečného vaku, kde splynou v jádro zárodečného vaku (2n). Zbývající buňky – pomocné – synergidy, vaječná buňka, protistojné – antipody.

Vaječná buňka je oplozana generativní buňkou pylového zrna. Jádra splynou a vzniká 2n zygota, ze zygoty embryo. Jádro vegetativní buňky splyne s jádrem zárodečného obalu – 3n jádro – triploidní pletivo – endosperm – výživa zárodku.
Rostliny, které mají tyčinky i plodolisty v květu pospolu, jsou oboupohlavé. Mají-li v květu jen tyčinky nebo jen plodolisty, jsou jednopohlavné, a to buď samčí – prašníkové nebo samičí – pastíkové. Vyrůstají-li samčí a samičí květy na jedné rostlině, označuje se tato rostlina jako jednodomá, vyrůstají-li na jedné rostlině téhož druhu pouze samčí nebo samičí, označuje se jako dvoudomá.

Souměrnost květu: souměrný – zygomorfní – jedna rovina souměrnosti, pravidelný – aktinomorfní – paprsčitý – více rovin souměrnosti, nepravidelný – asymetrický – nemá rovinu souměrnosti

Květenství: Rozlišujeme květenství jednoduchá – hroznovitá – postranní stonky nepřevyšují ostatní, rozkvétání zdola nahoru – vzestupně – akropetálně, u květů v jedné rovině dotředivě – centripetálně, hrozen, klas, jehněda, palice, okolík, úbor, hlávka, šiška, chocholík, -vrcholičnatá – postranní stonky převyšují hlavní, rozkvétání sestupně – bazipetálně, u květův jedné rovině odstředivě – centrifugálně, vrcholík,vidlan, srpek, vějířek, a složená – vznikají buď kombinací stejných typů květeství – homotaktická – lata, klas z klásků, složený okolík, nebo složením rozdílných typů květeství – heterotaktická – např. hrozen ze srpků…

Květní vzorec: Květní vzorec vyjadřuje pomocí mezonárodních značek pohlavnost, souměrnost, počet a uspořádání květních orgánů.
samčí – samičí – oboupohlavý –
pravidelný – * souměrný – bysimetrický – asymetrický – acyklický –
kalich – K koruna – C okvětí – P soubor tyčinek – A s. plodolistů – G
srostlé části – ( ) velký počet

Funkce květu: zajišťuje pohlavní rozmnožování.

Semeno: Semeno se vyvíjí z oplozeného vajíčka. Obsahuje osemení – testa, vzniká z intergumetů, ochrana, povrch hladký nebo zoubky a chlupy, živé pletivo – endosperm – triploidní, vyživuje zárodek, obsahuje tuky, škrob nebo bílkoviny, -perisperm – zbytky nucellu, výživa zárodku, zárodek – embryo, vzniká z oplozeného vajíčka jeho dalším dělením, skládá se z kořínku – základ kořene, orientován ke klíčnímu otvoru, hypokotulu – první podděložní článek, děloh – ploché listové útvary, lipnicovité – štítek, první nadděložní článek – epikotyl, a plumuly – první pupen rostliny, meristém vrcholného prýtu, jednoděložné – po straně dělohy, dvouděložné – mezi, trávy – obalena pochvou – koleoptile
Polyembryonie – v semeni dva a více zárodků.

Plod: Vyvíjí se v nadzemních částech rostlin, ve zvláštních případech plod dozrává v zemi – geokarpie. Je to mnohobuněčný generativní orgán rostlin. Vzniká ze semeníku krytosemenných rostlin po oplození vajíček. Čnělka a blizna zasychají. Hlavní funkcí plodu je ochrana semene a jeho vyživování, popřípadně i rozšiřování – chorie. Semeník se mění v plod, jeho stěna v oplodí – perikarp, který má obvykle tři vrstvy: exokarp – vnější, blanitá vrstva, charakteristicky zbarvená slupka, mezokarp – dužnatý až šťavnatý parenchym, endokarp – blanitý – jádřinec u malvic, sklerenchymatický – pecka u peckovic, parenchymatický – málo odlišný od mezokarpu – bobule.

Plody rozdělujeme na pravé – vzniklé pouze z pestíku, vývojově starší, a na nepravé – vzniklé i z jiných částí květu nebo květeství.

Pravé: suché – perikarp kožovitý nebo tvrdý sklerenchym
pukavé – vícesemenné, v době zralosti se otevírají
měchýřek – 1 plodolist, puká 1 švem (blatouch)
šešule – 2 plodolisty, 2 švy s chlopněmi, blanitá přepážka (řepka)
lusk – 1 plodolist, 2 švy od vrcholu (hrách)
tobolka – více plodolistů, různé otevírání (víčkem, děrami, zuby…, mák)
šešulka – malá šešule (penízek)
nepukavé – jednosemenné, neotevírají se, ale oddělují jako celek
oříšek – semena uložena volně, víceplodové, tvrdé oplodí (líska)
nažka – semena částčně srůstají se stěnou, 1 plodolist (olše)
obilka – jednoplodová, osemení a oplodí spolu úplně srůstají (obiloviny)

poltivé – vícesemenné, neotevírají se, ale rozpadají na jednosemenné díly
struk
tvrdka – 4 jednosemenné díly (hluchavka)
dvojnažka – 2 díly (javor)
diskový plod
dužnaté – oplodí má tři vrstvy, mezokarp – šťavnatá dužina
peckovice
bobule

Nepravé: češule – srůst květního lůžka a spodní části květních obalů, uvnitř nažky (šípek)
malvice – srůst spodní stěny semeníku s češulí – zdužnatělá (jablko)
souplodí – hustě nahloučené plody, vzniklé z jednoho květu s apokarpním gynaeceem, s. měchýřků, s. nažek na zdužnatělém kv. lůžku (jahodník), s. peckoviček na zd. kv. l. (maliník)
Plodenství: soubor plodů z celého květenství – hrozny, úbor slunečnice

Zvláštní typy plodů – ananas – zdužnatělé celé květenství, hesperidum – zvláštní typ bobule (citrusy).