Próza 70. let 20. století – JAN OTČENÁŠEK: KDYŽ V RÁJI PRŠELO
Petr je doktor filozofie, Ludmila je vysokoškolsky vzdělaná pedagožka. Oba jsou Pražáci, ale Petr se narodil na vesnici a zase po ní začíná toužit. Přestává jej bavit abstraktní filozofický svět a chce se zaměřit na něco hmotného, skutečného. Lehce proto přesvědčí Lu, aby se odstěhovali do odlehlého koutu Šumavy – do Jelení, do starého Liščího mlýna, ze kterého chce Petr udělat luxusní hotel. Lu je velký snílek a romantik, a proto s Petrem souhlasí, dají oba v Praze výpověď a rozjedou se ve stařičkém Samym s pár svršky na Šumavu.
Ludmiliny první dojmy z nového působiště jsou vesměs záporné: déšť, vlhkost, zima, podivní lidé…. Zvláště ji trápí nedostatečná hygiena a tajemnost velkého chátrajícího domu se všemi jeho zvuky. Bez Petra by tady nevydržela ani jedinou noc, ale kvůli němu se přemůže a společnými silami a s pomocí dvou staříků, pracovitého Tautzeho a výmluvného Donta z vesnice, se snaží dům opravit.
V novém prostředí se setkávají s mnoha novými lidmi; se vstřícným předsedou Panochou, donchuanským myslivcem, zaostalým bláznem Seppem, starou babou Dočkajkou, u které bydlí Tautze s Dontem, a která je lidmi z vesnice považována za nymfomanku, a s mnoha dalšími, kteří se na ně zpočátku dívají jako na cizince a narušitele, ale postupně je přijímají mezi sebe a k největšímu sblížení dojde, když Ludmila potratí a soucítící ženy z vesnice v čele s Dočkajkou se o ni začnou starat.
Petr a Lu si vedou statečně, ale díky své nezkušenosti a nešikovnosti s opravami příliš nepostupují. Mají navíc velké problémy s místním družstvem, které jim přislíbilo pomoc, ale které přestává věřit v jejich úspěch a nevěří, že podnik opravdu rozjedou. Petr si tyto starosti nechává pro sebe, ale tím Ludmilu trápí ještě víc, protože ona neví, na čem jsou. Na povrchu jejich čistého až idylického vztahu vykrystalizuje několik hádek a několikrát nejsou daleko od toho, aby se vzdali a vrátili se do Prahy. V takových okamžicích ale podrží jeden druhého a vytrvají. Přes hloubku a upřímnost jejich vztahu je přesto spoustu maličkostí, které jeden druhému zatajuje.
Koncem léta přibude do jejich hospodářství pár slepic, koza Kunhuta a psík Kain. I přes tuto společnost podléhá Ludmila za dlouhých deštivých dnů depresím a tajně touží po návratu do lidnaté a kulturně bohaté Prahy. Na sklonku léta to vypadá, že je družstvo nechá úplně na holičkách, protože v realizaci jejich projektu nevěří. Petr a Lu tedy přes absenci elektriky a kanalizace zůstávají v Mlýně přes zimu, která je v těchto končinách zvláště krutá a tuhá. Přes zimu oba doslova živoří a několikrát nejsou daleko smrti zmrznutím. Zimu nicméně přečkají, čímž družstvu dokáží, jak moc jsou ochotní svému snu obětovat, a družstvo jim pomůže s konečnou úpravou budoucího hotelu. S tím není Petr, který si vyfantazíroval špičkový pěti hvězdičkový hotel, příliš spokojen, ale nezbývá mu než se podřídit družstevnímu nařízení skromnosti.
Hotel je slavnostně otevřen, ale první host se ukáže až za několik dní, a tak si Petr s Ludmilou uvědomí, že nakonec stejně prohráli, ale kupodivu jim to vůbec nevadí. Místo prosperujícího hotelu postavili při četných zkouškách základy pro dlouhotrvající hluboký vztah.
Román je zpracován formou Ludmilina deníku, v němž jsou zápisky, až na období zimy, které je čtenáři doloženo dodatečně, řazeny chronologicky. Autor se věrohodně vžil do role ženy a celý román je tedy psán z, podle něj, „typického ženského hlediska“. Zajímavé je zejména interpunkční ohraničení přímé řeči, která buď není od okolního textu nijak oddělena a je součástí komentáře, nebo je uvozena pomlčkou. Během románu se autor Ludmilinou rukou často vracel k Bibli, konkrétně ke stvoření světa a k životu Adama a Evy v ráji, a hledal zřejmě v jejich příbězích jistou analogii a podobnost s příběhem svým.
