Romain Rolland, Petr a Lucie

– novela

Děj se odehrává v Paříži během 1. světové války. Od středy 30. ledna večer do Velkého pátku 29. března 1918. Válka trvala již čtyři roky.

Hlavní hrdina tohoto díla se jmenuje Petr Aubier. Tento osmnáctiletý mladík žije se svými rodiči nedaleko Clunyjského parku. Má o 6 let mladšího bratra Filipa, který šel dobrovolně na vojnu hned na začátku války. Jeho otec působí jako soudce a jeho matka je velmi nábožensky založená. Je to dobrá měšťanská rodina.

Při jedné z podvečerních bloumavých procházek ponurou Paříží nastoupil Petr do metra a ohlédl se kolem sebe. Uviděl krásnou dívku. Když začaly znovu temné výbuchy, chytl ji Petr za ruku, ale ona se ani koutkem oka neohlédla, kdo se jí dotýká. V tom se otevřely dveře a vystupující dav strhl dívku s sebou. Petr je sledoval, jak se mu vzdaluje. O pár dní později měl dychtivý pocit se s ní opět setkat. Viděl ji snad v každé osobě, co kolem něho prošla. Byl do ní velice zamilovaný.

Jednoho dne šel po seinském nábřeží a nahlížel do knih u stánku, po chvíli zvedl oči a spatřil Lucii. Rozběhl se naproti ní, zastavil se před ní a podíval se jí do očí, ale nedokázal nic říct. Jenom se začervenal. Ona v té chvíli také zčervenala a odešla. Petr zůstal stát jako omámený. Týden na to bloumal Lucemburskou zahradou a sám pro sebe si říkal zamilovaná slova. Nevnímal nic kolem sebe. Když se po chvíli rozhlédl, uviděl, jak jde naproti němu Lucie a usmívá se. Bez váhání ji oslovil. Jejich rozhovor byl bez ostychu, bavili se jako staří známí. Chvíli spolu seděli na lavičce u kašny a povídali si. Petr nabídl Lucii svoji housku a čokoládu a šel ji doprovodit na tramvaj. Slíbili si, že se znovu setkají. Oba byli moc šťastní a těšili se na zítřek.

Lucie byla malířkou, ale ona sama o sobě tvrdila, že je jenom chatrná kýčařka. Její matka pracovala v továrně na zbraně. Lucie byla velmi chudá dívka. Petr chtěl vidět, co Lucie doopravdy maluje a popravdě řečeno byl velice zklamán. Byly to nepovedené zmenšeniny a napodobeniny obrazů skutečných malířů nebo kreslila podobizny vojáků živých, ale hlavně mrtvých, které malovala podle fotografií. Malovala obrazy jenom proto, aby si trošku přivydělala. Její zákazníci nebyli takoví znalci jako Petr, aby poznali změnu barev a jiné rozdíly.

Petr čekával každé ráno na Lucii u tramvaje a doprovázel ji pak při jejích pochůzkách po Paříži. Lucie chodívala do obchodů, kde si od ní lidé objednávali různé obrázky. Petr se rozhodl nechat se od Lucie také namalovat. Domluvil se s ní tedy a přišel k ní domů. Lucie bydlela se svou matkou ve starém domě na Pařížském předměstí. Ani jeden z nich se na ten den slovně nepřipravovali. V té chvíli si vlastně ani neměli co říct. Až když Petr vytáhl z kapsy svoje fotografie z dětství, se oba rozpovídali. Lucie mu začala vyprávět o jejích rodičích. Její matka pocházela z bohaté měšťácké rodiny a zamilovala se do učitele z venkova a rodiče tuto lásku neschvalovali. Počkala tedy, až bude plnoletá a vzala si svoji lásku. Její rodiče se k ní od té doby nehlásili. Její muž onemocněl a pár měsíců před začátkem války zemřel. Ona tedy musela pracovat za oba, aby uživila sebe i Lucii. Ani Lucie ani její matka se nesnažili navázat nové vztahy s matčinými rodiči.

Lucie ani Petr se nestarali, co se venku děje. Nechtěli to vnímat ani slyšet. Petrův brat Filip přijel opět do Paříže na pár dní. Protože Petra vídal jen zřídka, všiml si, že se změnil, ale nevěděl proč. Až jednou ho potkal v parku, jak jde za ruce s Lucií. Oni si ho nevšimli. Filip si řekl, že jeho život už je ztracený, ale kdyby mohl, udělal by šťastným alespoň Petra.

Byl už březen. Petr a Lucie, když nebyla její matka doma a byla na noční směně, chodili na skromnou večeři do restaurace. Když se jednou vraceli, byly zrovna nálety a oni se schovali do nejbližšího krytu. Sice ještě nebyl ohlášen konec, ale už se dlouho nic nedělo, tak vyšli ven. Procházeli se pomalu tmavou uličkou. Prošli kolem fiakru, kde spal kůň i kočí. Když popošli asi dvacet kroků, uslyšeli ohromný hluk a křik. Kočí i kůň byli mrtví. Petr i Lucie se k sobě křečovitě tiskli a Lucie vykřikla: „Ne! Já ještě nechci!“

Den před Květnou nedělí se šli projít do nedalekého lesíka. Chtěli být sami od toho shonu a lidí. Lucie byla nešťastná, protože ráno zaslechla hádku své matky a jejího milence a zjistila, že je její matka těhotná. Brala to jako potupu a hanbu nejen pro svoji matku, ale také pro sebe a Petra. Ten má být za několik měsíců povolán do armády. Oba dva byli nešťastní, utěšovali sami sebe a mysleli si: „Je štěstí, že zanedlouho umřeme!“

Petr se také scházel se svými přáteli. Žid Jakub Sée schvaloval válku stejně jako Antonín Naudé, Bernard Saiset byl naopak přesvědčen, že zásadní otázka je zjistit, kdo je zde odpovědný. Claude Puget byl zvyklý spoléhat jen sám na sebe. Scházeli se vždy u jednoho z nich doma a rozebírali různé otázky a problémy. Ale od té doby, co se Petr scházel s Lucií, se docela změnil a do rozhovorů už se moc nezapojuje.

Nastaly Velikonoce a Petr navštěvoval Lucii každý den v jejich osamělém domě. Sedávali celé hodiny na zahrádce. Přemýšleli a plánovali si jejich budoucnost, ale oba věděli, že je to jen jejich veliké nesplnitelné přání. Avšak ani jeden z nich to nahlas nedokázal přiznat. Na Velký pátek koupil Petr Lucii několik květin. Šli se podívat do chrámu Matky boží, kde se chtěli jeden druhému zaslíbit. Opírali se o silný sloup a poslouchali chorály. Pilíř se najednou pohnul a s ním i celý chrám. Začaly nálety, vše se začalo chvět. Byl slyšet jen rachot, výbuchy a křik. Lucie chtěla Petra ochránit svým tělem. Přitulila se k němu. Byli schouleni v malé klubíčko a mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.