Tvorba májovců ve vývoji společnosti 19. století – JAN NERUDA: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Tvorba Májovců se datuje mezi lety 1860-1870 za vlády Františka Josefa a jeho ministra vnitra A. Bacha. Kultura je omezena, cenzurována, germanizována, význační spisovatelé vězněni nebo internováni.. V roce 1860 pád Bachova absolutismu, částečné uvolnění. V politice působí strana národní, která se rozdělila na staročechy (Palacký, Rieger) a mladočechy (Sladkovský). V kulture vznikají spolky Hlahol (zpěv) a Sokol (sport), stavba Národního divadla – 1868 pložen zákl. kámen; 1. otevření 1881, druhé 1883 – otevřeno slavnostně Smetanovou Libuší. V roce 1855 vyšel almanach Máj (Karel Sabina). V něm se prezentuje mladá básnická generace. Manifestačně se přidali k Máchovi. Kritika ze strany staročechů. Májovci si vytyčili za cíl aktuálně zobrazit reálné problémy, kritiku církve, udržovat krok s evropskou literaturou. Hrdinou je prostý člověk.

Obsah
Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě „honorace“, v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si „stoupající na špičky“. Děj knihy se odehrává na Malé Straně. popisuje v ní své vzpomínky na mládí. V této knize jsou např. tyto povídky. Týden v tichém domě, Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Dušky, Hastrman, U tří lílií.

Pan Ryšánek a pan Schlegel
pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi svůj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.

Přivedla žebráka na mizinu
Pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že má vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.

Doktor Kazisvět
pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním navázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: „On není mrtvý!“ A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: „On je jen v bezvědomí.“ A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

Autor
Za života nedoceněn, vybočoval z tradic a uznávaných hodnot, básník, prozaik i novinář. Psal fejetony, povídky do časopisu Hlas a do Národních listů. Inspiraci pro svá díla hleda v dětství stráveném na Malé straně, v cestování (Fr,Něm,Eg,Balk) v milostných vztazích a ve vztahu k matce. Jeho tvorba se dělí 1.poezie: Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a Romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční. 2.próza: Arabesky, Různí lidé, Studie krátké a kratší, Žerty hravé a dravé, Obrazy z ciziny, Povídky malostranské. 3.kritika: obhajoba programu Májovců, v divadlení kritice si váží Shakespeara, výtvárná kritika: Myslbek, Mánes, Aleš. 4.divadlo: Ženich z hladu, Prodaná láska (nevelký úspěch).