Tvorba májovců ve vývoji společnosti 19. století – JAKUB ARBES: SVATÝ XAVERIUS
Román Svatý Xaverius je román z cyklu tzv. romanet. Romaneto je malý román, zabývající se nějakou nadpřirozenou nebo tajemnou věcí, která v závěru bývá vysvětlena nějakým přirozeným jevem.
Středem zájmu romaneta svatý Xaverius je stejnojmenný obraz, umístěný v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Do jedné z hlavních postav obsadil autor sám sebe. Na počátku knihy se vypráví o snahách soustředit nejlepší české obrazy na jedno místo, a pozdvihnout tak ve světě i české malířství. Jeden z iniciátorů je ohromen obrazem svatého Xaveria, a jednoho dne se rozhodne ve svatomikulášském chrámu přenocovat, aby mohl obraz podrobněji prozkoumat. Po zavření chrámu však zjistí, že v chrámu není sám. Před obrazem spatří jiného muže. Nejdříve se snaží skrývat, ale když si všimne, že ten druhý muž drží v ruce cosi jako nůž, a je těsně před obrazem, vyběhne ze svého úkrytu, a vrhne se na něj. Chvíli se perou, ale druhý muž moc neodporuje, a tak po chvíli přestanou. Po krátké debatě pozná, že ten muž nechtěl obraz ukrást, ani nijak poškodit, ale že si na něm jen přeměřuje orientační vzdálenosti, neznámý muž se shodou okolností jmenuje také Xaverius, a Xaveriovi na obraze je neuvěřitelně podobný. Xaverius ho nakonec pozve k němu na návštěvu, a tam mu vysvětlí, že jeho babička sloužila u mistra Balka, který ten obraz maloval, a že když umíral, řekl jí, že obraz v sobě skrývá velké tajemství, a kdo bude obraz neustále sledovat, tomu zjeví nevyčíslitelné bohatství. Xaverius se podle toho řídil, a odhalení toho tajemství věnoval celý svůj život. Zjistil, že na obraze jsou v určitých místech tahy štětcem proti obvyklému směru. Když odhalil všechny, spojil je čarou, a domyslil si, že je to trasa cesty k onomu pokladu. Skoupil všechny možné mapy hlavně centra Prahy, které do té doby vyšly, a zkoušel do nich svou křivku zasadit. Na jedné mapě se mu to povedlo, a zmenšenina křivky do mapy přesně zapadla. Xaverius se byl na to místo podívat, a když tam nalezl několik opálů a podobných kamenů, domyslil si, že asi nalezl ten poklad, a v noci se tam vydal i s tím mužem, se kterým se seznámil v kostele. Když tam kopali, nalezli tam pár dalších barevných kamenů, ale vesměs úplně bezcenných. Pak se dal Xaverius na bezhlavý útěk, a od té doby o něm nikdo neslyšel. Za nějaký čas se dostal ten druhý z politických důvodů do vězení. Tam se s Xaveriem shledal, a zjistil, že té noci se tak styděl za svůj neúspěch, že potřeboval být někde sám. Pak i objasnil, že ve vězení je pro vykradení svatomikulášského chrámu. Druhý muž se za pár dní dostane na svobodu díky amnestii, a díky svým stykům zařídí ospravedlnění Xaveria, protože tu noc kdy byl chrám vykraden, byli spolu vykopávat ten údajný poklad. Omilostnění je však již na nic, protože Xaverius mezitím podlehl své nemoci. Kniha končí tím, jak autor opovrhuje Balkem a jeho nesmyslem o pokladu, zašifrovaném v obraze. Autor končí knihu dedukcí, že autorova slova o pokladu byla jen nesmyslným žvástem umírajícího člověka, a že ony čmouhy na obraze byly jen shodou okolností.
Středem zájmu romaneta svatý Xaverius je stejnojmenný obraz, umístěný v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Do jedné z hlavních postav obsadil autor sám sebe. Na počátku knihy se vypráví o snahách soustředit nejlepší české obrazy na jedno místo, a pozdvihnout tak ve světě i české malířství. Jeden z iniciátorů je ohromen obrazem svatého Xaveria, a jednoho dne se rozhodne ve svatomikulášském chrámu přenocovat, aby mohl obraz podrobněji prozkoumat. Po zavření chrámu však zjistí, že v chrámu není sám. Před obrazem spatří jiného muže. Nejdříve se snaží skrývat, ale když si všimne, že ten druhý muž drží v ruce cosi jako nůž, a je těsně před obrazem, vyběhne ze svého úkrytu, a vrhne se na něj. Chvíli se perou, ale druhý muž moc neodporuje, a tak po chvíli přestanou. Po krátké debatě pozná, že ten muž nechtěl obraz ukrást, ani nijak poškodit, ale že si na něm jen přeměřuje orientační vzdálenosti, neznámý muž se shodou okolností jmenuje také Xaverius, a Xaveriovi na obraze je neuvěřitelně podobný. Xaverius ho nakonec pozve k němu na návštěvu, a tam mu vysvětlí, že jeho babička sloužila u mistra Balka, který ten obraz maloval, a že když umíral, řekl jí, že obraz v sobě skrývá velké tajemství, a kdo bude obraz neustále sledovat, tomu zjeví nevyčíslitelné bohatství. Xaverius se podle toho řídil, a odhalení toho tajemství věnoval celý svůj život. Zjistil, že na obraze jsou v určitých místech tahy štětcem proti obvyklému směru. Když odhalil všechny, spojil je čarou, a domyslil si, že je to trasa cesty k onomu pokladu. Skoupil všechny možné mapy hlavně centra Prahy, které do té doby vyšly, a zkoušel do nich svou křivku zasadit. Na jedné mapě se mu to povedlo, a zmenšenina křivky do mapy přesně zapadla. Xaverius se byl na to místo podívat, a když tam nalezl několik opálů a podobných kamenů, domyslil si, že asi nalezl ten poklad, a v noci se tam vydal i s tím mužem, se kterým se seznámil v kostele. Když tam kopali, nalezli tam pár dalších barevných kamenů, ale vesměs úplně bezcenných. Pak se dal Xaverius na bezhlavý útěk, a od té doby o něm nikdo neslyšel. Za nějaký čas se dostal ten druhý z politických důvodů do vězení. Tam se s Xaveriem shledal, a zjistil, že té noci se tak styděl za svůj neúspěch, že potřeboval být někde sám. Pak i objasnil, že ve vězení je pro vykradení svatomikulášského chrámu. Druhý muž se za pár dní dostane na svobodu díky amnestii, a díky svým stykům zařídí ospravedlnění Xaveria, protože tu noc kdy byl chrám vykraden, byli spolu vykopávat ten údajný poklad. Omilostnění je však již na nic, protože Xaverius mezitím podlehl své nemoci. Kniha končí tím, jak autor opovrhuje Balkem a jeho nesmyslem o pokladu, zašifrovaném v obraze. Autor končí knihu dedukcí, že autorova slova o pokladu byla jen nesmyslným žvástem umírajícího člověka, a že ony čmouhy na obraze byly jen shodou okolností.
