Ve slovesném umění se začíná uplatňovat lyrika. Řekové rozeznávali:
1. lyriku elegickou: skladby vážného obsahu, které však nebyly vždy žalozpěvy, šlo o skladby poučné.
2. lyriku monodickou: určena pro sólový zpěv za doprovodu lyry.
Sapfó – nejslavnější řecká lyrická básnířka, žila na ostrově Lesbos. Převážně psala milostnou poezii a rovněž motlitby – náboženské povznesení mysli k Bohu nebo ke svatým, spojené s prosbou. Text krátký, ustálený, začíná oslovením vzýváním, pokračuje chválou Boha a nakonec vyslovuje žádost o splnění přání.
Anakreón – psal milostnou a pijáckou poezii i satirické verše. Jeho poezie byla hojně napodobována v římské poezii i v 18. stol. V jeho dílech převažuje láska, víno, ženy, zpěv, životní radosti. – Anakreonteia
3. lyrika sborová: tato poezie byla určena pro sborový přednes. Představitel Pindaros tento autor ve svých ódách oslavil příslušníky řecké aristokracie a vítěze v olympijských hrách, jejich fyzické a morální přednosti. Známé jsou básně Olympijské zpěvy.
Óda – určena pouze ke zpěvu, psána slavnostním tónem.
Vedle poezie se v tomto období začíná uplatňovat i próza, která navázala na tradici ústní lidové slovesnosti.
Populární v té době byly bajky – krátké veršované nebo prozaické vyprávění jednoduchého příběhu, které obvykle lehce zesměšňují vlastnosti, vztahy jednání lidí. Místo lidí jsou zde zvířata, rostliny nebo věci.
Ezop – legendární autor zvířecích bajek, původně frýzský otrok, který po propuštění putoval po Řecku a Orientu. Byl zabit lstí kěží, ale nakonec pomstěn a oslaven bohem Apollónem.
bajky od Ezopa
