Genofond v autogamní a malé populaci

 Genofond v autogamní populaci
– z mendelovských pravidel dědičnosti lze odvodit, že ve velkých populacích autogamních druhů v průběhu střídání generací rychle vzrůstají frekvence dominantních i recesivních homozygotů, zatímco frekvence heterozygotů úměrně tomu klesá
– výsledkem je téměř úplné vymizení heterozygotů z populace (prakticky během 10 generací). Zcela beze zbytku z ní však nevymizí nikdy
– podobně jako autogamie se uplatňuje u zvířat příbuzenské křížení (inbreeding) a u lidí nenáhodné párování (assortative mating)

 Genofond v malé populaci
– v malých populacích (jen o několika desítkách až stech jedinců), jejichž genofondy jsou omezeny na nízký počet alel v každém genu, neplatí Hardyův-Weinbergův zákon. Dochází naopak k náhodným posunům → ke zcela nepředvídatelným a často velmi pronikavým změnám genových a tím i genotypových frekvencí
– uplatňuje se zde dispetivní proces → určité alely jsou v genofondu fixovány (má je posléze každý jedinec populace), jiné jsou z něj zcela eliminovány, ztraceny
– zároveň se uplatňuje i zvyšování frekvence obojích homozygotů n úkor heterozygotů → během několika generací rychle vzrůstá stupeň příbuznosti všech jedinců a začíná se uplatňovat příbuzenské křížení
– všechny změny alelových frekvencí probíhají tím rychleji a jsou tím výraznější, čím jsou populace menší → tak se mohou v lokalitách s velmi podobnými životními podmínkami vytvořit i populace geneticky značně rozdílné