5a. Akcidenční tiskoviny a písmo.

5a. Akcidenční tiskoviny a písmo. Pojem akcidence, technická příprava akcidenčních tiskovin, layout, typografický design akcidenčních tiskovin, volba a čitelnost písma, papír a barva, formáty akcidenčních tiskovin, užitá ilustrace, rozdělení akcidenčních tiskovin, kompozice vybraných tiskovin. Historický vývoj písma, klasifikace tiskových písem, písmové osnovy, fonty v počítačích.

Akcidenční tiskoviny jsou příležitostní tiskoviny, které jsou určeny pro potřeby osobního, pracovního nebo společenského života. Dělíme je na osobní, společenské, hospodářsko-administrativní, propagační a umělecké.

Mezi osobní tiskoviny patří vizitka, novorozenka, promoční oznámení, svatební oznámení, osobní dopisní papír s obálkou.

Mezi společenské tiskoviny patří pozvánka, pogram, výtvarný katalog, diplom, čestné uznání, vysvědčení, jídelní a nápojový lístek.

Mezi hospodářsko-administrativní tiskoviny patří podnikový dopisní papír, firemní obálka, formuláře atd.

Mezi propagační tiskoviny patří leták, prospekt, obchodní katalog, inzerát, plakát, etikety, kalendáře, novoroční akcidence atd.

Mezi umělecké tiskoviny patří náročné akcidence jako ex-libris nebo novoročenka.
Předvýrobní přípravná fáze nebo-li technická příprava výroby akcidenčních tiskovin může být členěna na přípravu u zákazníka a přípravu v tiskárně. Všeobecně může příprava u zákazníka zahrnovat technickou redakci textových a obrazových předloh, výtvarnou redakci návrhu celkového designu tiskoviny (layout) a přípravu dalších technických požadavků souvisejících s výrobou tiskoviny.

Technická redakce textových a obrazových předloh připravuje podklady pro jejich následné zpracování tiskem. Obrazové předlohy pro reprodukci dělíme na perové kresby (kresba sestávající se ze sovislých lineárních čar, jedná se o tzv. vektorový obraz, ve kterém se neuplat’nují plynulé tónové přechody mezi světly a stíny) a tónové předlohy( s plynulým přechodem mezi světly a stíny, obsahuje širokou stupnici polotónů.). Všechny předlohy je nutné označit a uvést všechny potřebné údaje (rozměry, poměr zmenšení nebo zvětšení, výřez). Textové předlohy nebo také rukopisy je možné odevzdat ve dvou formách a to buď v analogové nebo digitální podobě. Požadavkem všech redakcí a tiskáren je, aby přeedlohy pro sazbu měly v rukopisném stavu jednotnou úpravu v zájmu požadavku plynulosti, efektivnosti a hospodářské práce. Po dlouholetých vzájemných zkušenostech byly náležitosti rukopisů celostátně upraveny normou ČSM 80220- úprava rukopisů pro sazbu. Rukopis se musí měřit jednak kvůli určení autorských honorářů, které jsou odvozeny od počtu slov, stránek či archů a dále pro potřeby kalkulace z důvodu stanovení ceny, technické práce a spotřeby přímých materiálů. Ve výtvarné redakci se zhotovuje náčrt nebo-li skica, je to především zobrazení textu a obrazu v daném formátu tiskoviny, určuje hrubou kompozici dané tiskoviny, ve které není nutné zohledňovat přesný formát tiskoviny, ale je nutné udržovat poměr jednotlivých starn formátu. Podle náčrtu se zhotovuje grafický návrh pro schválení zákazníkem. Grafický návrh je přesné propracování náčrtu v celkové úpravě tak jak bude tiskovina vysazena a vytištěna. Určí se počet stran, formát, typ a gramáž papíru, barevnost, typ vazby, náklad a podobně. V tiskárně se takovým návrhem tiskoviny zabývá technolog. Návrh však častěji vzniká v grafickém studiu nebo v reklamní agentuře. V případě periodických časopisů se například layoutem myslí návrh určitých zákonitostí obálky a jednotlivých stránek (tj. typ písma, počet sloupců sazby, linky mezi sloupci, popisky obrázků atd.). Velmi důležité jsou druhy písma, které budou v návrhu tiskoviny použity. Nakonec se zhotovuje maketa – přesně provedená tiskovina jak bude vypadat. Ukazuje se zákazníkovi.

Pro každou akcidenční tiskovinu je velice důležitý Typografický design akcidenčních tiskovin. Jde o správnou volbu písma, estetické prvky jako linky ornamenty. Vše by mělo být v akcidenčních tiskovinách použito střídmě. Správný grafik by se měl vyhýbat se kýčům. Důležité je nezapomínat na účel dané tiskoviny.

Při navrhování tiskoviny je tedy důležitá volba a čitelnost písma. Výběr písma ovlivňuje charakter tiskoviny, jiné písmo totiž se použije pnapř. Pro historický plakát a jiný na plakát výstavy funkcionálistické architektury. Čitelnost písma je ovlivněná kresbou písmových znaků, např. Pro publikaci je vhodná barokní antikva, ale statická antikva bude výrazně čitelnost narušovat. Důležitá je taky estetická hodnota vycházející z kompozice a znalosti typografických pravidel a estetického cítění.

Důležitá je i vhodná kombinace písem.
U jednodušších tiskovin jako jsou vizitky, dopisní papíry, pozvánky apod. je lepší nekombinovat více typů písma, ale využívat různé řezy písma základního. Naopak komplikovanější tiskoviny jako jsou inzeráty, letáky, prospekty, plakáty se při kombinování písem musí zohledňovat jak funkčně tak esteticky — logický grafický celek.

Papír pro akcidenční tiskovinu volíme podle tiskoviny. Na vizitky, svatební oznámení, pozvánky, můžeme volit ušlechtilejší papír – karton. Bílý nebo v barvě, která bude doplňovat tiskovinu a musí se hodit k celkovému zpracování.

Důležitý je i výběr barvy. Barvy mají symbolický význam např. Červená je symbolem ohně a nebezpečí, zelená symbolizuje přírodu, ale i volnost, modrá barva symbolizuje vodu, vzduch i chlad a šedá znamená změnu. Zvolené barvy mají dopad na náladu, kterou bude návrh navazovat a na způsob jakým na něj budou lidé reagovat. Nálady navozují také různé kombinace barev. Kontrastní kombinace navozují napětí a živost, barevném kruhu leží tyto barvy naproti sobě, kontrastní kombinace barev jsou vhodné v propagační a reklamní grafice. Naopak harmonické kombinace barev vytváří soulad, jsou v barevném kruhu postaveny vedle sebe.
Akcidenční tiskoviny mají většinou typické formáty, např. vizitka 90 x 50 mm, svatební oznámení,povánky, promoční oznámení – A5, ale i složeniny – tak aby se dali rozeslat obálkami. Dopisní papír – A4, 2/3 nebo 1/3 A4 a obálky – C6 (162 x 114), C5 (228 x 165) DL (220 x 110).
Já jsem si vybrala popis kompozice těchto akcidenčních tiskovin

Pozvánka
Je nejběžnější společenskou tiskovinou, která zve, informuje a propaguje. V textu by neměl chybět pořadatel, pozvání na akci a její název, časové a místní údaje. Možné jsou i další informace: stručný program, významní hosté, záštita nad akcí, sponzoři ap. Častý je formát A6 nebo 1/3 A4 nebo jejich násobky řešené jako skládačka. Možná je úprava na výšku i na šířku formátu. U jednolistu nejčastěji na střed nebo na praporek. U dvoulistu je nejvýznamnější 3. strana, která je také těžištěm typografické kompozice. Grafická úprava by měla korespondovat s charakterem propagované akce nebo činnosti. Pokud jsou vytvářeny i jiné tiskoviny (plakát, katalog, program ap.), je vhodné řešit všechny tiskoviny v jednotném stylu, s použitím shodného titulku, značky nebo jiného grafického prvku.

Program
Program je tištěný průvodce návštěvníka koncertu, divadelního představení, kulturní, společenské nebo sportovní akce. Typografie programu může být standardní, nebo v případě zpracování výtvarníkem i zcela individuální. Důležité je v každém případě přehledné členění při větším množství textu, doprovázené i ilustračním materiálem (fotografie, kresby ap.). Výběr písma bude ovlivněn charakterem akce, ke kulturním je lepší volit antikvová písma, pro technické je vhodné konstruované písmo. O kombinaci písem je možné uvažovat v souladu se zásadami pro jejich slučování. Toto jsou ale pouze obecná vodítka, rozhodující bude vždy výtvarný cit grafika. Úprava textu je často u programové části a účinkujících v pořadovém uspořádání, u textových partií se osvědčí plošné odstavcové uspořádáni ve vhodné vazbě na grafické prvky a ilustrační doprovod. Formáty se používají od klasických řady A a B až po různé nestandardní rozměry (čtverec, úzký obdélník ap.) Zde už je, podobně jako u sazby knih a brožur, důležité si promyslet návrh sazebního obrazce v poměru k formátu a ploše tiskoviny a počtu sloupců.

Nejduležitější je v akcidenční tiskovině text a písmo. Písmem rozumíme znaky, které mají sloužit k trvalému zaznamenávání myšlenek a skutečností. Písmo vzniklo zhruba v 15. až 10. století před našeím letopočtem, kdy člověk začal cítit potřebu zaznaménávat si své zkušenosti a znalosti a především si označovat svůj majetek. Toto období označujeme jako arheologické. První písmové soustavy se vyvinuly nezávisle na sobě. Vytvořili jej obyvatelé Babylónu, Egypta a Číny. Sousední národy od nich přijaly písmo již hotové a během času si je přizpůsobili vlastním potřebám. Babylónské písmo klínové má svůj počátek u Sumerů. Psalo se na hliněné psací destičky, které se vypalovaly, znaky se vyrývaly pomocí dřevěného rydla. Stáří se odhaduje na šest tisíc let a mělo přímý vliv na vznik a vývoj mladších forem písma se starém Egyptě. V historii Egypta se postupně vytvořili tři písmenové soustavy, jejichž znaky byly slovní, slabičné i hláskové. Nejstarší z nich byly hieroglyfy. Vznikaly přibližně před pěti tisíci lety jako písmo obrázkové, které bylo postupně výtvarně zdokonalováno a zjednodušováno. Používalo se zejména při rytí nápisů do stěn paláců, chrámů a hrobek faraónů. Roku 1822 jej rozluštil Francouz J. F. Champollion.Hieratické písmo – kněžské – bylo jednodušší než hieroglyfy. Mělo asi 600 znaků. Posledním písmem bylo písmo démotické – lidové. Používalo se v praktickém životě. Jednotlivé znaky se postupem času změnily ve znaky písmenové. Egyptským písmem nastal přechod od písma obrázkového, slovního, k písmu hláskovému.V druhém tisíciletí před naším letopočtem žili na území dnešní Sýrie Féničané, kteří vytvořili souhláskovou, tzv. severosemitskou abecedu o 22 písmenech. Z fénického písma vzniklo 80 procent známých abecedních soustav. Západosemitští Féničané byli zdatnými obchodníky a mořeplavci. Pronikli do všech moří mezi Afrikou, Asií a Evropou. Řekové přijali písmo fénických obchodníků asi v 10. století před naším letopočtem. Některé znaky přetvořili na samohlásky, jiné – pro řečtinu neupotřebitelné – vypustili. Tomuto písmu se říká řecké písmo archaické. Protože v té době ještě neměli jednotný jazyk, vzniklo několik variant písma pro různá nářečí. Lze je rozdělit na dvě skupiny: východní a západní řeckou abecedu. Z východních písem, která se stala základem národního písma všech Řeků, později vznikla i písma slovanská. Ze západořeckých písem pak latinka. Od Řeků přijala písmo celá Evropa. Při porovnání zřetelně vidíme, že latinka i azbuka se vyvíjely ze stejného základu. Tvůrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice (glagolica) byl soluňský učenec Konstantin Filosof (později přijal jméno Kyrillos – Cyril), Konstantin použil běžné malé řecké písmo, doplnil několika znaky hebrejsko-samuritskými a do staroslovanského jazyka, který byl podobný staročeštině, přeložil z řečtiny část bible a náboženské knihy. Bylo to písmo velmi složité, mělo 43 znaků a jeho čitelnost byla obtížná. Ve starém Velkém Bulharsku, kam po odchodu z Čech Metoděj přišel, se vedle hlaholice rozšířila praktičtější kyrilice. Odtud se kyrilice šířila do Srbska, na Ukrajinu a do Ruska. Ruská azbuka vychází z kyrilice, která se na Ukrajině a v Rusku již vyvíjela samostatně. V době rozkvětu řecké kultury, asi 300 let před naším letopočtem, se písmo dostalo prostřednictvím řeckých kolonistů na Sicílii a Apeninský poloostrov, kde se s ním seznámili Etruskové a Italikové. Začal bohatý vývoj latinky. Starší Latinové znali pouze velká písmena. Latinská abeceda měla 24 písmen a postrádá znaky pro J, K, U, Y, W. Toto písmo se v dalším vývoji rozdělilo do několika forem. Nejprve to byla latinka archaická, která vycházela z řeckého písma a má do jisté míry orientální ráz. Dalším vývojem vznikaly národní písmové formy. Nejprve vznikala římská písma nápisová – capitalis monumentalis – písmo tesané do tvrdých materiálů. Je známá i jeho ornamentální forma – capitalis rustica – písmo psané nebo malované, Jiné označení tohoto písma je scriptura acturia (písmo dokumentární). Další nápisová písma, scriptura curseva a scriptura uncialis vznikla později, asi ve 3. století našeho letopočtu, a jsou pravděpodobně modifikacemi římských „knižních“ písem. Capitalis quadrata – jinak zvané též capitalis elegans – má význam v celém dalším vývoji latinky od počátku středověku. Vzniklo asi ve 3. století našeho letopočtu. Je výrazně stínované, serifové, čtvercového vzhledu. Psalo se na různé materiály, zpočátku na tenký olověný plech, později na papyrus a pergamen. Vyvíjel se i písařský nástroj, rydlo, třtinové nebo rákosové pero, od 4. do 5. století brkové. Též technika psaní se změnila. Inkoust se vyráběl ze sazí nebo z duběnek. Pro zdobení zvláště drahých spisů se používala organická i anorganická barviva, stříbro a zlato. Tato písma se nazývají římská písma knižní. Ve svém vývoji vycházela z nápisových písem. V 1. století př. n. l. vznikla klasická kapitála, o sto let později pak římské knižní písmo smíšené (scriptura mixta), které lze pokládat za jakýsi přechodový typ písma minuskulového. Ve 2. a 3.století římská uniciála, která se stala formálním latinským písmem. Další užívanou formou římského písma byla asi v 5. století římská polounciála. Vedle písem s vertikální osou se vyvíjela písma kurzivní (italiky) se šikmo skloněnou osou, která měla v denním životě širší použití a byla při psaní svým sklonem přirozenější. Po pádu říše římské r. 476 se vývoj římských písem zastavil a začala vznikat tzv. písma národní. Vývoj národních písem je velmi složitý. Většinou vycházejí z římských vzorů, jejich grafické formy a upotřebení jsou však značně rozdílné. Písma raného středověku se dělí podle svého původu do několika podskupin: středověké modifikace římských písem, písma irsko-anglická, španělská, písmo papežských a císařských listin a písma francká. Podnět k větší jasnosti a čitelnosti písmové kresby a k prvnímu stabilizování forem naší malé abecedy dal Karel Veliký, který vládl francké říši v letech 768-814. Vyhlásil reformu písma a jeho zásluhou vznikla dobře čitelná rukopisná forma malých písem. Podle svého původu se nazývá karolínská minuskule. V 11. století se po románském slohu objevuje druhý univerzální sloh evropského středověku, gotika. Její vliv se projevil i v tvorbě písma. Vznikala lomená písma gotická, která lze rozdělit do tří skupin: Majuskulová písma nápisová – ke kterým patří gotická majuskule 11. století, románsko-gotická majuskule 12. století a její pozdější ornamentální a kaligrafické formy. Tato písma vznikala v celé zapadoevropské kulturní oblasti. Formální písma knižní – ve 12. století se v severofrancouzských rukopisech začala ojevovat gotická knižní minuskule, ve 14. století na sever od Alp textura, tzv. písmo misálové, která ve svém vývoji zaznamenala několik forem (kaligrafickou, konstruovanou a ornamentální). Byla velmi rozšířená a po vzniku evropského knihtisku se stala prvním tiskovým písmem. Podobný vývoj prodělala rotundam která je italskou paralelou textury. Běžná písma kurzívní – gotická kurzíva italského typu 13. století, francouzského typu 15. století. Bastardy, česká ve 14. století, francouzská a anglická v 15. století. Také bastarda se stala knižním lomeným písmem. Měla dvě formy, okrouhlou a hrotitovou. Po vynálezu knihtisku se vedle tiskové textury, rotundy a bastardy vyvinuly jako tisková písma v 16. století ještě švabach a fraktura. Všechna lomená písma mají společný slohový ráz, dekorativnost a dynamičnost duktu, lomení oblouků a ostrost kresby písem. Vývoj latinky navázal v období renesance v 15. století na předgotické klasické vzory. Vznikla tzv. humanistická písma. Odtud i název antikva a litera romana. V období baroka a klasicismu již nedošlo k podstatným změnám základních schémat písma. Písmo se pouze přizpůsobilo novému vkusu a používání nových psacích technik (ocelového pera).

Klasifikace písem
Československá klasifikace je dílem typografa Jana Solpery. Má řadu předností — snad největší v tom, že sice přihlíží k chronologickému vývoji písma, ale hlavní pozornost je soustředěna na grafické znaky písma. To umožňuje zařadit nejen písma existující, ale i ta, co teprve vzniknou. Dělení písem odpovídá historickému vývoji od dynamického (rukopisného) principu k statickému (psanému) principu. Mezi nimi je vždy přechodová forma a tyto tři skupiny doplňuje čtvrtá, kde převládají smíšené prvky. Do tří etap se dělí vývoj antikvových (patkových) písem. Dělení je aplikováno i na bezserifová a psaná písma, tam ale neodpovídá přesně chronologickému vývoji a řídí se podle grafických znaků. Čtvrtá skupina neodpovídá žádné etapě vývoje.

1. Dynamická antikva
2. Přechodová antikva
3. Statická antikva
4. Lineární písmo serifové
5. Lineární bezserifové statické písmo
6. Lineární bezserifové konstruované písmo
7. Lineární bezserifové dynamické písmo
8. Lineární antikva
9. Kaligrafická písma
10. Volně psaná písma
11. Písma lomená

Úplná klasifikace je vyjádřena čtyřmístným číselným kódem. První číslo označuje klasifikační skupinu (předcházející tabulka). Druhé číslo označuje variantu základního principu. V naší klasifikaci jsou uvedeny maximálně čtyři varianty. Třetí číslo klasifikuje vyznačovací nakloněný řez (kurzívu). Rozeznávají se tři varianty: dynamická, přechodová a statická. Čtvrté číslo s rozsahem 1—6 označuje zdobené verze. Význam různých hodnot zde neuvádím. Nejsou zde uvedeny příklady skupin 9—11, protože kaligrafická písma a volně psaná písma nejsou určena pro sazbu rozsáhlého knižního textu a lomená písma se využívají zřídka.

Při tvorbě písma je důležitá písmová osnova.
Písmovou osnovu tvoří pomyslná soustava vodorovných linií, odborně zvaných dotažnic. Tyto dotažnice jsou důležité při tvorbě písma. Určují totiž výškové proporce kresby písma a umístění akcentů.

Základní dotažnice
Základní dotažnice (účaří písma) je linka, na kterou jsou „posazena“ jednotlivá písmena a jsou tak seřazena do řádku.

Střední dotažnice
Střední dotažnicí je určena výška minusek (malých písmen) od účaří. Tato velikost se nazývá střední výška písma.

Horní dotažnice, verzálková dotažnice
Horní dotažnice je linka určující „strop“ písmenek b, d, f, h, k, l, t. Svislé tahy těchto písmen se podle toho nazývají horní dotahy. U mnohých písem zároveň definuje výšku verzálek (velkých písmen). Nejsou však výjimkou písma navržená tak, že verzálky jsou nižší, než horní dotahy minusek. To je z důvodu, aby se diakritická znamínka vešla do kuželky a nevystupovala tolik z kresby řádků. Výška verzálek je pak určena tzv. verzálkovou dotažnicí.

Dolní dotažnice
Spodní hranici svislých tahů minusek g, j, p, q, y nám určuje tzv. dolní dotažnice. Tyto svislé tahy písem se nazývají dolní dotahy.

Přetahy
Zaoblená písmena (o, p, c, b, d, atd.) mírně překračují své dotažnice, a to jak ve verzálkách, tak v minuskách. Tento jev se nazývá přetah a používá se proto, aby se tato písmena nejevila opticky menší.

Akcentová dotažnice
Akcentová dotažnice je nejvýše položenou linií písmové osnovy. Tato dotažnice určuje umístění verzálkových akcentů. Minuskové akcenty mají svou vlastní akcentovou dotažnici. Ta se většinou kryje s horní dotažnicí.

Indexová účaří
Indexovým účařím se řídí indexy. Horní index je to horní indexové účaří, pro dolní index je to dolní indexové účaří.