15a): Hudební nástroje – druhy, výroba / 15b): Hudební nástroje – zdobení

Základní rozdělení:
Žesťové (kovové)
Historie: Již pravěký člověk se hudebně projevoval a používal primitivních hudebních nástrojů. Mohly být strunné, dechové nebo bicí. Větši-nou se, ale nedochovaly.

Hudební nástroje v pohledu staletí:
Předpokládá se, že již pravěký člověk se hudebně projevoval a užíval primitivní hudební nástroje. Takový hudební nástroj mohl být právě tak strunný, jako dechový nebe bicí. Většinou se však nezachoval, podlehl zkáze v hrobě pravěkého člověka nebo byl pohozen a nedochoval se…

Z pravěkých hudebních nástrojů se zachovali zejména ty, které byli z materiálu jako je kost nebo kámen. Jsou to například signali-zační píšťaly ze sobích kostí ze starší doby kamenné. Nesloužili k hudebním účelům, ale k lovu. Až později byli kostěné píšťaly opatřeny jed-ním nebo několika hmatovými otvory, což svědčí o hudební funkci. Již na tomto nejranějším stupni vývoje se vyskytly oba typy flétnových ná-strojů, a to píšťala drážková, jako prototyp flétny příčné a píšťala štěrbinová jako předobraz flétny podélné. Lze předpokládat i existenci dužinového frčáku, předchůdce pozdějších plátkových nástrojů. Doba kamenná znala i nástroje šramotivé, jejichž nejvýznačnějším zástupcem he škrabka. Kostěná škrabka nalezená v jeskyni Pekárna na Moravě má pilovité zuby, přes které se rytmizovaně přejíždělo trsátkem. Ná-lezy hliněných chřestítek potvrzují zálibu pravěkého člověka v chřestění, hliněné bubny a dávnověké gongy ze šedozeleného kamene nefritu doplňují nejstarší dochovaný instrumentář

– Píšťala a škrabka z jeskyně Pekárna na Moravě, starší doba kamenná – asi 15000 let př.n.l..
– Hudební luk, Francie – asi 11500 let př.n.l.
– Lury, bronzové rohy z 1.tisíciletí př.n.l.
– Malba z etruské hrobky zachycuje hráče na Diadulos (dvojitý aulos) a lyru – asi 475 let př.n.l.

Hudební nástroje jsou předmětem vědního oboru zvaného Organologie (organon – latinsky nástroj, ve středověku také varhany). Zajímá se tedy věsou o hudbě a muzikologií, jedním ze základních úkolů organologie je nástroj roztřídit. Způsobů třídění je mnoho. Klasické čleěnní hudebních nástrojů vy-pracovali v roce 1914 němečtí vědci Erich Maria von Hornbostel a Curt Sachs – každý nástroj na 3 hlavní prvky – generátor (hmota, která se roze-chvívá), budič zvuku (zařízení jímž se generátor rozkmitává), rezonátor (zařízení, které zachytí a zesílí zvuk)
Všechny tyto prvky mají vliv na kvalitu a tvorbu zvuku.
Podle nich je Hornbostel a Sachs roztřídili do těchto skupiny:
1) Nástroje samozvučné – indiofony (bicí). Generátorem zvuku je tělo nástroje, které je dostatečně pevné a pružné, aby mohlo pravidelně kmitat
a) Vyladěné (zvonkohra, vibrafon, xylofon, marimba)
b) Nevyladěné (činely, triangl, claves, kastaněly atd.)

2) Nástroje blahozvučné – Menbrafony (bicí). Generátorem je tenká blána (membrána), většinou z kůže nebo umělé hmoty
a) Vyladěné (tympány)
b) Nevyladěné (velký a malý buben, bonga, conga atd.)

3) Nástroje strunné – chordofony. Generátorem je struna napjatá mezi dvěma pevnými body
a) Jednoduché – struny napjaty na rezonanční desce nebo skříni (citera, cimbál, klavír, cembalo)
b) Složené – nástroj se skládá z nosiče strun a rezonátoru, které od sebe nemohou být odděleny
c) S krkem – s rezonátorem je spojen krk a hmatník, takže hráč může strunu přitisknout na hmatník a tak změnit její délku
d) Bez krku – struny napjaty v rámu, který zároveň tvoří rezonátor (mandolína, housle, kytara, harfa)

4) Nástroje dechové – alofony. Generátorem zvuku je vzduch
a) Volné – kmitající vzduch není ohraničen. Nejčastějším případem jsou tzv. jazýčky (úzké, pevné a pružné pásky z kovu nebo ji-ných materiálů). Proud vzduchu narazí na hranu jazýčku a rozkmitá ho (jazykové rejstříky varhan, ústí a měchová harmonika)
b) Vlastní dechové nástroje – chvějící vzduch je ohraničen tělem nástroje, kterému se říká tubus
Hranové – hráč vytvoří rty úzký proud vzduchu, který naráží na hranu nástroje. Nárazem se rozkmitá sloupec vzduchu v nástroji (příčná flétna, zobcová flétna, píšťala)
S plátkem – chvění vzduchového sloupce je zprostředkováno chvěním jiného tělesa. Hráč vzduchem rozechvěje dva plátky, tenké a úzké, které k sobě přimykají a zase se rozestupují (hoboj, fagot). Jiná možnost vzniká když hráč rozechvěje jen jeden plátek, který se přimyká ke štěrbině v nástroji a zase od ní odstupuje (klarinet, saxofon)
S nátrubkem – hráč rozkmitá vzduchový sloupec svými rty. K lepšímu ovládání rtů mu pomáhá tzv. nátrubek, který má tvar kalíšku a hráč k němu tiskne rty (roh, pozoun, trumpeta)

Hudební nástroje – zdobení

Zdobení perletí, kostí a rohovinou
Vykládání perletí nebo kostí doplňovalo výzdobu soustružených předmětů. Jedná se o intarzii, která v minulosti používala k výzdobě sloho-vého panského nábytku nebo k výzdobě drahých zbraní. Později se pak tato technika často uplatňovala na zdobení některých typů dýmek. Právě vliv dýmkařské výroby se připisuje rozšíření tohoto způsobu zdobení do lidové řemeslné výroby. Zejména kost posloužila jako materiál na zdobení intarzií i jako konstrukční materiál – na zpevňovací kroužky a manžety. Kousky perleti či kosti byly pro vykládání upraveny do různých tvarů, převážně však geometrických.

Zpracování perleti je jednoduché. Obě lastury perlorodky se rovnou rozřezou na destičky, z kterých se pak lupenkovou pilkou zhotoví potřebný tvar – ornament, jež se vloží a následně zalepí do připraveného lůžka.

Z běžně dostupných materiálů je nejvhodnější hovězí, tzv. morková kost s dostatečně silnou stěnou. Takovou kost je nutné nejdříve za časté výměny vody zhruba 30 hodin vařit. Tím se kost zbaví nežádoucího tuku. Následuje bělení, které se provádí zasypáním jemně mletou solí a vystavením působením slunce. Asi po měsíci je kost připravena ke zpracování. Potřebné polotovary k vykládání lze zhotovit mnoha způsoby např soustružením. Nebo vypichováním z rovného, předem vybroušeného kousku kosti. Takto připravené ozdobně prvky se pak vhodným lepidlem zalepí do předvrta-ných dolíků ve zdobeném dílci. Z kosti lze vyrobit také kroužky a různé prstence. K soustružení kosti jsou struhy s větším úhlem břitu než na dřevo, protože se kost opracovává spíš škrábáním než řezáním. Potom se obrobek brousí brusným papírem a posléze pemzou s vodou. Kost se leští plavenou křídou s lihem. Pro obzvlášť vysoký lesk se přidává vídeňské vápno.

Kromě kosti se používala i rohovina. Před zpracováním je nutno čerstvou rohovinu očistit a uložit na dobu asi 3 měsíců na vzdušné, ale zastí-něné místo – tuto dobu je možno zkrátit vařením (12 hodin). Po soustružení se rohovina již nebrousí brusným papírem, ale přímo pemzou s vodou. Leští se obdobně jako kost. Po dokončení je vhodné rohovinu mírně namastit, nejlépe obyčejným vepřovým sádlem. Udrží si tak dlouho lesklý povrch.

Vybíjení kovovým páskem
Poměrně malý okruh předmětů byl zdoben vybíjením kovových plíšků a doplňován případně kolíčky a cvočky. Tato technika se rozšířila od Českých zemí opět prostřednictvím dýmkařů, puškařů a truhlářů. Pro vybíjení se používalo plíšky z mosazi, mědi a vzácně ze stříbra.

Ornament se musí nejdříve do dřeva opatrně vysekat dlátem, nožem nebo jiným nástrojem. Musí být dostatečně hluboké, aby odpovídaly šířce použitého kovového pásku, ale jen tolik, aby se dřevní vlákna příliš neporušila a vbitý kov sevřela. Vybíjený ornament lépe drží, je-li umístěn po směru vláken. Při naříznutí se totiž vlákna od sebe oddálí, ale mají sklon vrátit se do původní polohy. Tím sevřou vbitý plíšek a ten pak ve dřevě dobře drží. Často se také vyskytovaly hvězdičky se šesti až osmi paprsky. Po dokončení celého ornamentu je nutné plochu opatrně opilovat a znovu přeleštit.

Vyléváním dřeva kovem
Základ ornamentu tvoří prstencové motivy, vycházející ze zápichů prováděných na soustruhu. Jednotlivé zápichy byly mezi sebou propojeny příčnými spojkami, které se pak doplňovaly řezbou geometrických tvarů. Po vyřezání celého ornamentu se vylévaný předmět ovine silnějším papírem a po obou stranách se dobře utěsní (např. páskou). V papírovém obalu se provedou na příhodném místě dva otvory. Jedním se nalévá cín, druhý slouží k úniku vzduchu. Po odlití následuje začištění a případné přizdobování rytím.

Hudební nástroje

Druhy, výroba, zdobení a historie

Hudební nástroje jsou předměty různých tvarů a velikostí, na nichž lze vzbuzenou silou dosáhnout rozkmitu pružné hmoty, anebo jí ohraničené vzducho-vé prostory, výsledný jev kmitání je vuková vlna, která přichází do zvukového ústrojí a dále nervovými vlákny do mozkové kůry, kde nastane její uvědomění. Je-li rozkmit pružné hmoty pravidelný, vzniká to n ( z řeckého tonos = napjatá struna ), tj. zvuk jehož polohu ( výšku ) lze přesně vymezit. To n je hudební zvuk vlastní většině hudebních nástrojů. Podstatou nehudebních zvuků jsou zvukové vlny, které vznikají nepravidelnými rozkmity hmoty nástroje, které nehudební zvuky vydávají, jsou pouhým doplňkem nástrojů to nových.

Do samozvučných hudebních nástrojů patří např. zvony, talíře ( piatti, cinelli ), tam-tam, gogo, xylofon, tubafon, triangl a kastaněty.

Do blanozvučných ( membranofických) patří: kotle ( timpani ), tamburina.

Do snižcových smyčcové ( housle, viola, violoncelo, basa + citera a různé orientální )

Kolové

Drnkací ( loutna kytara ukulela citera, mandolina, balalajka, banjo, různé orientální, harfa ).

Klávesové ( klavír, piano cembalo ).

Úderné ( cimbál a jeho obměny ).

Do dechových – aerofonických ( flétna, klarinet, saxofon, hoboj, fagot, lesní roh, pozoun snižcový, trubka, kornet, křídlovka, dechová harmonika, Pano-va flétna, varhany, harmonium )