18a): Vývoj fotografie – podklady, materiály, přístroje / 18b): Vývoj filmu – podklady, materiály, přístroje

Vývoj fotografie
Odedávna se malíři snažili o objektivní metody, která by byla minimálně pracná a zároveň maximálně přesná. A proto fotografie nebyla vynalezena náhodou, ale jako důsledek potřeb své doby (nejlépe o tom svědčí to, že byla prakticky vynalezena zároveň třikrát: dvojicí M. Daguerre – J.N. Niep-ce, Fox Talbotem, Hyppolitem Byardem) Jistým ulehčením byl vynález latinsky zvaný camera obscura (1342), jehož autor, Leonardo da Vinci, ho použí-val ke studiu architektury. Byla to vlastně zatemněná skříňka s čočkou promítající obraz na plochu (malíř uhlem obkreslil obraz a bylo hotovo). Vlastní-mu vynálezu fotografie předcházel objev optických vlastností skla a objev světlocitlivých sloučenin stříbra. Název fotografie (tedy volně přeloženo – kreslení světlem) se poprvé veřejně objevil v roce 1839 a jeho autorem byl německý astronom Johann Mädler. První skutečnou a dodnes zachovanou fotografii ale zhotovil už v roce 1826 Joseph Nicéphore Niepce a nazval ji „Pohled z okna“. Ovšem za vynálezce fotografického procesu je poněkud neprávem považován francouzský malíř Louis Jacques Mandé Daguerre, který objevil metodu zvanou daguerrotypie (kterému se podařilo vyvolat obraz na stříbrnou desku pomocí jodových par. Avšak velkou nevýhodou byla veliká citlivost povrchu, a tudíž musel být obrázek uchován za sklem. Dále tu byla nemožnost udělat si kopii obrázku, jelikož každý obrázek byl originál. Počáteční formu dnešní fotografie). Jeho výrok byl však unáhlený. Fotografie rozhodně malířství neohrozila, stala se jen dalším médiem, jak dokonale zobrazit nejen vnější realitu, ale i onu realitu vnitřní, kterou každý tvořivě nadaný člověk touží sdělit. Sláva pana Daguerra neměla dlouhého trvání, za necelý měsíc po zveřejnění daguerrotypie se ozval anglický šlechtic Henry Fox Talbot, který byl schopen zhotovit stejně kvalitní obraz, ale nepotřeboval měděnou desku jako Daguerre, stačil mu obyčejný papír a navíc mohl z originálu získat libovolný počet kopií.

Slavný fyzik Francois Arago navrhoval využití daguerrotypie v budoucí fotometrii. Došel k závěru, že s její pomocí bude moci fyzik určovat absolutní intenzity světla srovnáním jejich relativních účinků. Uvažoval i o zhotovení fotografických map měsíce.

Objev papírového negativu 1842
Za skutečného otce moderní fotografie bychom mohli nazvat Williama Henri Fox Talbota. Stejně jako Daguerre a Niepce i on zkoumá chemikálie citlivé na světlo. Od Dusičnanu stříbrného přechází na Chlorid stříbrný, aby zanedlouho prováděl pokusy s jodidem stříbrným, který ho nakonec uspo-kojí. Papír postupně preparuje roztokem jodidu stříbrného a jodidu draselného. Ten nakonec pere v destilované vodě a suší. Po několika minutové expozici získává latentní obraz, který vyvolává v roztoku s dusičnanem stříbrným a kyseliny galové. Negativ je záhy na světě. Chemik John Herchel později upozorňuje Talbota na ustalující účinky thiosíranu sodného.
V roce 1871 vytvořil Richard Leach Maddox bromostříbrné desky s želatinovou emulzí. I když tyto desky byly v počátku méně citlivé než jejich před-chůdkyně, měly rozhodující výhodu v tom, že byly “suché”. To si uvědomil i George Eastman a po určitém zlepšení těchto desek zavádí roku 1880 jejich výrobu. Tyto desky měly řadu výhod a ve fotografických ateliérech se udržely až do 2. poloviny 20. století. Při fotografování mimo atelier však měly jednu nevýhodu: při každém snímku bylo nutno vyměnit desku. Tento poslední nedostatek pomohl odstranit Američan Hannibal Goodwin, který roku 1887 vynalézá film, nový podkladový materiál pro fotografickou emulzi. Jeho vynález roku 1889 uplatnil Eastman při výrobě svitkových filmů do svých přístrojů zn. Kodak, které začal ihned vyrábět. Masovému rozvoji černobílé fotografie už nic nestálo v cestě.

Vývoj fotografie barevné má své počátky ještě před rokem 1870, kdy se datují první barevné snímky Louise Ducose du Haurona. Hlavní předpoklady pro vývoj barevné fotografie vznikly však až v polovině 30 let 20.století, kdy se na trhu objevily trojvrstvé inverzní barevné fotografické filmy na subjektivním principu hned od začátku v dostatečném množství a za poměrně přijatelnou cenu. Výhodou pro další vývoj barevné fotografie v Evropě byli možnosti kvalitního polygrafického.

1935 – barevný inverzní film
1947 – okamžitá fotografie – POLAROID
1948 – objeven princip holografie
1963 – barevná okamžitá fotografie

V dnešní době zabírají velkou část trhu fotoaparáty digitální, které nepotřebují pro focení žádný film. Fotografe je vlastně soubor dat.

Co se týká digitální fotografie, tak ta je bezpochyby hitem posledních let. První digitální fotoaparát vyvinula firma Sony v roce 1981 pod označením MAVICA (MAgnetic VIdeo CAmera), ale k masivnímu rozšíření digitálních fotoaparátů došlo až ve druhé polovině 90. let. Hlavně díky tomu, že největ-ší rozvoj informačních technologií se datuje k začátkům 90. let. Počítače začaly být dostupné široké veřejnosti z důvodů snižující se ceny a rostoucímu výkonu. Digitální fotografie bez použití počítače ztrácí část svých výhod. První fotoaparát MAVICA měl 290kpix a výstup se zobrazoval na televizi, nebo se tisknul na speciální tiskárně dodávané s tímto fotoaparátem.

V poslední době jde vývoj digitálních fotoaparátů obrovskou rychlostí dopředu, stejně tak jako informační technologie. Výrobci se předhánějí, kdo vytvoří lepší digitální fotoaparát s lepšími technickými parametry a vlastnostmi, které budou více vyhovovat širokému spektru fotografům.

Vývoj filmu

Bratři Louis Jean a Auguste Lumierovi zdokonalili kinetoskop Thomase Alvy Edisona. 13. února 1894 patentovali svůj kinematograf , kombinaci kamery a projektoru.

Kinematografie se tak do historie zapsala 28.prosince 1895, v okamžiku, kdy bratři Lumierovi předvedli v Indickém salónu Grand café první předsta-vení pro platící diváky.

19. března 1895 natáčel Louis Lumiere kinematografem první film, který zachycuje dělníky při odchodu z Lumierovi továrny.Použil k tomu již perforo-vaný první pás, který se vlastně používá dodnes (ne však celuloidový), vyrobený ze speciálního papíru.

Tehdejší obecenstvo zvlášť ocenilo film Příjezd vlaku, kdy lokomotivy projíždí těsně kolem kamery. Diváci byli tak zděšeni tím, že se lokomotiva řítí na ně, že několik jedinců ze sálu utekli.
1. listopadu 1895, tedy ještě před bratry Lumiérovými, předvádí německý herec a vynálezce Max Skladanowsky v berlínském varieté Wintergarten své první filmové představení pomocí bioskopu, přístroje, který sám zhotovil. Protože snímky snímal frekvencí pouhých osmi obrázků za sekundu, musí filmy rozstřihnout, a lepit do dvou pásů a ukazovat je střídavě pomocí dvojího projektoru. Vzhledem k nevyzrálému technickému stavu přístroje se Skladanowskému nepodařilo natrvalo se prosadit.

Dnes si již ani neumíme představit film bez zvuku, hudby a ruchů, které souběžně slyšíme při sledování jakékoliv podoby filmu. Zvuková éra filmu začala 6. října 1927 snímkem Jazzový zpěvák, vyrobený firmou Warner Bross, poprvé mluví k divákům.

Na přelomu 20. a 30. let vzniká avantgardní filmové umění, do kterého spadá i René Claire. Natočil pohybový film Mechanický tanec , kde jsou v pohybu různé předměty. Jeho film Mezihra obsahuje honičkové scény a neustálé zrychlování filmu. Přidali se k němu i španělé Louis Buenuel a Salvator Dalí, kteří se podíleli na společných filmech Andaluský pes či Zlatý věk, kde do scén byly přidány rekvizity, které neměli žádné spojení s dějem, tzv. absurdní rekvizity.

Nový filmový způsob, který používá tří základních barev, jejichž smícháním můžeme reprodukovat všechny barvy. Nejprve byly tímto způsobem vyrá-běny kreslené trikové filmy Walta Disneye. Teprve roku 1935 byl v tomto systému natočen první celovečerní film se všemi barvami, jeho název byl Becky Sharp.

Tvůrce Walta Disneye, který již v roce 1926 vytvořil kresleného myšáka Mickeyho. Velkou slávu barevnému filmu přinesl v roce 1937 Disneyův celo-večerní film Sněhurka a sedm trpaslíků.
Hollywoodský film dosahuje vrcholu díky velkým finančním možnostem a technickým novinkám, např. v oblasti barevného filmu nebo zavedením široko-úhlé panoramatické projekce.
Roku 1946 se poprvé konal filmový festival v Cannes.

Česká kinematografie
V roce 1896 se uskutečnila první filmová projekce v Karlových Varech.
Po 1. světové válce nastal rozkvět filmové produkce; 1921 postaveny v Praze stálé filmové ateliéry A-B na Vinohradech a Lamačův ateliér na Kava-lírce v Košířích. V tomto období (až do konce němé éry) produkovala česká kinematografie průměrně 30 filmů ročně; k umělecky nejhodnotnějším patří: K. Lamač – Velbloud uchem jehly, Lucerna, Dobrý voják Švejk, K. Anton – Cikáni, Pohádka máje, G. Machatý – Kreutzerova sonáta, Erotikon, M. Frič – Varhaník u Sv. Víta, P. Pražský – Batalión, C.Junghans – Takový je život. Největšími hvězdami českého němého filmu se staly S.Marwille a A.Ondráková.

Zvukovou éru zahájil v roce 1930 film K. Antona Tonka – Šibenice, natočený ve vinohradských ateliérech. Roku 1933 otevřeny technicky moderně vybavené filmové ateliéry na Barrandově, 1934 v Hostivaři, 1937 v Radlicích, které umožnily další rozvoj zvukového filmu.
Během 2. světové války byly na Barrandově postaveny nové ateliéry. V roce 1945 byl český film znárodněn.

Na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu byl uveden projekt laterna magika (spojení filmu a divadla), na který navázal kinoautomat uvedený na EXPO 66 v Montrealu.

Na začátku 60. let se začínali prosazovat absolventi pražské Filmové fakulty akademie múzických umění, známí jako tvůrci nové české filmové vlny (M. Forman, J. Menzel, J. Němec,…)

Od roku 1989 je postupně omezován státní filmový monopol, s nastupující privatizací vznikají soukromé produkční společnosti, kde je natáčena většina filmů. Začíná se prosazovat nová generace režisérů (J. Svěrák, Milan Steindler, F.A. Brabec, Jan Hřebejk, Filip Renč, Saša Gedeon aj.). Významné umělecké projekty jsou podporovány státem formou grantu.

Filmová cena udílená každoročně (od 1993) na českém filmovém trhu se nazývá Český lev a nejvýznamnějším filmovým festivalem pořádaným na našem území je zajisté ten karlovarský.