21b): Drahé kovy – použití v technice

Šperky se zhotovují několika výrobními technikami.

Filigrán – granulace
Nejstarší zlatnickou výrobní technikou je filigrán – granulace. Název pochází z latinského filum granum – zrnkovaný drát.
Základem filigránu jsou slabé zrněné drátky, zhotovené různým způsobem, např. dva kulaté drátky provázkovitě stočené a naplocho proválcované, nebo zkroucený čtyřhranný drát.

Granulace – zrnění
Je ornamentální zdobení drobnými zrnky (kuličkami). Zrnka se vytaví z nastříhaných kousků zlata nebo stříbra určité ryzosti v kelímku naplněném jem-ným práškem dřevěného uhlí. V ohni vytvoří částečky drahého kovu zakulacená zrnka (kuličky), kterým uhelný prach brání, aby se navzájem spojila. Při takovém tavení zrnka současně pohltí uhlík, který snižuje jejich bod tání. Ponechají se v kelímku až do úplného vychladnutí, pak se prosívají sítky a roztřídí podle velikosti.
Granulací se zdobí na kovové základně ze samého materiálu. Zrnka se tragantovou pryskyřicí lepí do naznačených míst. Když je lepidlo suché, celek se rovnoměrně zahřeje v ohni z dřevěného uhlí, až se kuličky začnou lesknout, tj. povrchově tavit (přirozené pájení). Tím je granulování ukončeno. Předmět se potom ovaří v mořidle a dohotoví.

Inkrustace – taušírování
Inkrustace (taušírování) je starší technikou, je to vkládání měkčího kovu do kovu tvrdšího. Do plochy z tvrdšího materiálu se jemně vyryje úzkým nožo-vým rýtkem ornament tak, aby rýhy ve tvaru klínu byly dole nepatrně širší než nahoře. Do takto upravených rýh se vloží tenké drátky z měkčího mate-riálu a kladívkem se zaklepají, aby se ve vyrytých brázdách zaklínily. Povrch se pak přebrousí a vyleští. Užití této techniky je na zbraních, špercích i jiných ozdobných předmětech.

Smaltování
Smaltováním – emailováním se opatřuje kovový předmět zcela nebo částečně skelnou polevou (glazurou). Smalt je sklovina z křemenné moučky zbar-vené různými oxidy kovů.
Rozeznáváme smalt:
průhledný, průsvitný a neprůhledný
Tavící teplota (400 až 800 °C) různých smaltů záleží na jejich druhu a použití. Podle smaltovací techniky dělíme smalty do tří skupin: na smalt jam-kový, buňkový a emailový.
Pro smalt jamkový se plochy (jamky) hloubí rydlem nebo leptáním.
Pro smalt buňkový se obrazce (kresba) ohraničí tenkým plochým drátkem – konturou.
U emailové malby jde především o její účinek, který je podobný jako u malby na porcelánu, postupuje se tak,že jemně rozetřené neprůhledné barvy se nanesou na připravený emailový podklad a vpálí se. Při této smaltovací technice se nepoužívá jamek ani přihrádek, různě zbarvené smalty jsou nanášeny přímo na plochu předmětu, bez oddělených stěn figur nebo ornamentů.

Niello
Niello je zdobící technika,která se podobá smaltu, není však sklovinou, nýbrž černou kovovou smíšeninou 1 dílu ryzího stříbra, 2 dílů mědi, 3 dílů olova a 9 dílů síry, tavených s přísadou tetraboritanu sodného (boraxu). Křehká slitina se po vychladnutí rozdrtí v jemný prášek, rozmělní se s chloridem amonným v husté těsto, jímž se plní do hloubky 3 až 4 desetin milimetru vyryté nebo vyleptané, obrazce (ornamenty) z kovu. Źíháním nad plamenem nebo ve smaltovací peci se hmota roztaví a předmět se nechá pozvolna vychladnout. Pak se plocha přebrousí a vyleští. Ocelově černý obrazec, zvláš-tě na bílém stříbře, vkusně vynikne.

Matování
Matováním se hladké plochy zdrsňují, aby působily tupě a matově. Podle toho, jaký postup se použije, vznikne méně nebo více jemnozrnný mat.
Zvlášť hrubozrnná plocha vznikne zdrsněním matovacími čakany.
Dalším postupem matování je použití kartáčů. Na provrtaném dřevěném jádru jsou v několika řadách pohyblivé chomáče z ocelového drátu. Kartáč je poháněn tzv. leštícím motorem. Při vysokých otáčkách se matovaný předmět lehce přitahuje proti kartáči, takže vždy je zasažena jen malá ploška.
Zvlášť jemnozrnného a rovnoměrného matování se docílí v pískovacím bubnu. Nádoba se plní jemným křemenným pískem.
Když je přístroj zapnutý, tlak vzduchu víří písek nahoru a metá ho proti povrchu zboží. Zrnka písku způsobí na povrchu zmatnění.

Pokovování
Účelem je zušlechtění a ochrana povrchu před chemickými vlivy.
Tlustšího a hutnějšího povlaku dosáhneme, je-li předmět v horké lázni v dotyku s hliníkem nebo se zinkem. Při tomto dotekovém pokovování vzniká v lázni galvanický článek, který umožňuje lepší rozklad lázně po dobu, než se hliník nebo zinek pokryjí vrstvou drahého kovu.
Při galvanickém pokovování, při němž probíhá elektrolýza, může se dosáhnout libovolně silných vrstev nebo slitin.
Předmět, který chce být pokoven,se zavěšuje jako katoda, tj. záporný pól, jako protipól, anoda, se zavěšuje buď deska z kovu, kterým pokovujeme nebo inaktivní materiál.

Patinování
Patina je barevná vrstva vzniklá během času na starých kovových předmětech působením kyslíku, sirovodíkových par, kyselin aj. Umělého zbarvení zlatých cizelovaných předmětů se docílí několika způsoby:
– nejjednodušší je zapuštění černým voskem nebo různobarevnými pečetními vosky (stírají se ethylalkoholem),
– olejová barva sieny pálené dá tmavší odstín než žlutý okr,
– dost trvanlivé hnědočerné zapuštění se dělá syrským asfaltem, přebytečný se opatrně oškrábne a předmět se znovu nahřeje na lesk,
– hnědých, hnědočervených a červenavých odstínů se docílí nanesením kašičky ze 2 až 3 dílů práškové tuhy a 1 až 2 dílů krevele. Oba prášky se smísí a rozředí terpentýnem na řídkou kašičku. Po nanesení se nechá předmět zaschnout a vyvýšeniny se otřou hadříkem nevlhčeným ethylalkoholem,
– používá se také různých láků,
– nejtrvalejšího základu se dosáhne pravým barevným smaltem (emailem) v ohni.
Měď a mosaz se černí 50%ním roztokem dusičnanu měďnatého, mírně se suší, pak se
prudce zahřeje.
Patina z kovů se odstraňuje tak,že se předmět ponoří do slabého roztoku kyanidu draselného (cyankáli).

Cizelování – tepání
Cizelováním se rozumí modelování v plechu, tj. vypracování plastických tvarů tepáním, ze základní rovné nebo vyduté plochy nebo opracování po-vrchu uměleckých předmětů odlitých z kovů. Cizelérské práce se objevují na špercích již od nejstarších dob v kulturách téměř všech národů.