22b): Organické materiály

Gagát
Gagát (také černý jantar, jet, akštýn nebo kanell) je tmavý mineraloid používaný jako polodrahokam. V dřívějších dobách býval zaměňován s jantarem. Je voskově matný, černý či tmavě hnědý a neprůhledný. Vznikl milióny let trvajícím rozkladem dřeva, obvykle stromů z čeledi blahočetovitých, za vysokého tlaku. Složením je podobný hnědému uhlí a hoří. Někdy obsahuje pyritové inkluze. Jeho název je odvozen od řeky Gagátes v Malé Asii, kde byl těžen Římany.

Dnešní ložiska gagátu jsou především v Utahu, Rusku, Asturii, Francii a Německu.
Mimo antický Řím ho používali k výrobě předmětů také Vikingové, jež ho těžili ve Velké Británii v okolí Whitby. Množství nálezů bylo nalezeno hlavně v Grónsku. Ozdoby z něj se nalezli v neolitických hrobech na území Čech. Výrobky z gagátu prospěli k prosperitě whitebského opatství v době jeho první abatyše, sv. Hildy. Vyráběli se z něj růžence, kříže i figurky. Oblíbený byl také ve viktoriánské době, a to i u královny jež je ho nosila hlavně po svém ovdovění. I v té době bylo centrem výroby gagátových šperků a sošek Whitby. Je používán hlavně na výrobu smutečních šperků.

Jako ostatním drahým kamenů byla gagátu připisována magická moc. Římané věřili že plaší hady a vařený s vínem měl léčit bolesti zubů. Gerolamo Cardano ho doporučuje jako ochrana před nočnímu můrami, přízraky, inkuby a sukuby.

Slonovina
Slonovina (Ebur) je zubovina sloních klů. Kly jsou u kořene duté a ve špici plné. Slonovina je jako materiál velmi tvrdá, hutná a pružná, barvu má bílou, později mírně žloutne. Poskytuje ji zejména slon indický a slon africký. Vyřezávají se z ní ozdobné předměty, šperky, figurky, knoflíky, intarzie. Používala se již ve starší době kamenné (paleolit). Slonovinou se někdy nazývá i nepravá slonovina, tzv. rostlinná slonovina, která se získává ze semen palmy slonovníku.

Jantar
Jantar je zvláštní forma uhlíkatého minerálu. Jedná se o mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou až 50 milionů let. Průměrné che-mické složení jantaru bylo určeno jako C10H16O. Nejběžnější barva jantaru je zlatavě žlutá, ale nalézají se odrůdy zcela průhledné, červené, kávové i bílé. Zajímavé je, že se dodnes nepodařilo jantar uměle vyrobit, přestože je poměrně dobře známo jeho chemické složení i předpokládaný postup vzniku.

Vznik
Jantar je tvrdá, lehká a křehká látka. Jde o fosilizovanou pryskyřici některých stromů starou 25 až 40 milionů let, uloženou v nepravidelných vrstvách třetihorních písků a jílovitých břidlic. Stromy produkují pryskyřici jako ochranu proti nemocem a napadení hmyzem, když mají poškozenou kůru nebo byly napadeny kůrovci a podobným hmyzem. Pryskyřice ztvrdla ve vlhkých sedimentech (jako je jíl a písek), které se vytvářely na dně lagun nebo v deltách řek a uchovala se v zemské kůře po tisíce let.

Jantar je organického původu a má amorfní strukturu. Jeho složení se liší v závislosti na stromu, ze kterého pochází, i když všechny druhy jantaru obsa-hují terpeny nebo složky, které jsou společné ztvrdlým pryskyřicím. V Evropě vznikl jantar z pryskyřice jehličnanu Pinus Succinifera, v Americe pochází z luštěniny Hymenaea Courbaril. Jantar se vyskytuje v osmi barevných variantách: žlutý (nejběžnější), oranžový, červený, bílý, hnědý, modrozelený a černý nebo mechový. Existuje široká škála odstínů těchto barev.

Nejkrásnější, nejcennější a nejoceňovanější je červený jantar z oblasti Chiapas (Mexiko). První zmínky o sběru jantaru pochází z oblasti Baltského moře. Nejstarší, člověkem zpracovaný kus jantaru pochází z období před 30 tisíci lety a byl nalezen v Hannoveru (Německo).
V antice si lidé mysleli, že má jantar mystické a magické vlastnosti, v mnohých kulturách byl používaný jako talisman nebo léčebný prostředek.

V závislosti na kvalitě je komerčně využíván pro výrobu šperků, což je jeho dnešní nejrozšířenější využití.

Těžba jantaru se provádí dvěma způsoby: v povrchových lomech a podzemnách dolech.

Vlastnosti
Třeme-li jantar vlněnou látkou, vzniká záporný náboj statické elektřiny. Tuto vlastnost jantaru popsal již v 6. stol. př. n. l. Thales z Milétu. Odtud po-chází název elektřina, protože řecký název pro jantar je elektron.
Jantar taje při 287 °C a je hořlavý.

Odrůdy jantaru
modrý jantar – pochází ze Sicílie a modravě fluoreskuje;
černý jantar (gagát) – z Rumunska;
valchovit – neprůhledná odrůda z Čech

Využití
Výroba šperků a ozdobných předmětů z jantaru má dlouhou tradici, neboť je vyráběli Germáni již v mladší době kamenné. Patrně nejvýznamnějším projektem v tomto oboru byla pověstná Jantarová komnata, místnost obložená nádhernými umělecky zpracovanými jantarovými bloky v Petrohradském carském paláci. Během 2. světové války německá okupační vojska Jantarovou komnatu rozebrala a odvezla na neznámé místo. Dodnes se po této kulturní památce bezvýsledně pátrá.

Naleziště
Jantar se nalézá v podobě valounků, hlíz a zrn v náplavech a v usazených horninách. Největší nalezené exempláře dosahovaly rozměrů lidské hlavy a váhy přibližně 10 kg. V ČR se nachází ve sladkovodních třetihorních usazeninách české křídy u Valchova, Boršova nebo Velkých Opatovic. Největší naleziště v Evropě a na světě vůbec je na jižním pobřeží Baltského moře. Odhaduje se, že devadesát procent světových zásob se nachází v okolí ruského Kaliningradu. Další naleziště jsou v Rumunsku, na Sicílii nebo ve Velké Británii. Ve světě pak třeba v Barmě či ve Střední Americe a Mexiku, kde jde o klovatinu tropické dřeviny kopálu.

Příměsi
Stávalo se, že pryskyřice při vytékání z kmene stromu zachytila vzduchové bubliny, kapky vody, prachové částečky nebo malé rostliny (orchideje, houby, mechy, lišejníky, semínka a miniaturní květy), hmyz, červy a další drobné živočichy jako mravence, pavouky, komáry, včely, termity, motýly a vážky, dokonce i ještěrky, žáby a štíry. Díky tomu se zachovala jejich buněčná struktura a dokonce i části jejich DNA.

Tyto příměsi jsou zdrojem nejen krásy, ale i velkého množství velmi důležitých vědeckých informací. Existují vzorky jantaru velmi cenné z paleoambien-tálního hlediska, které umožňují vědcům rekonstruovat modely dávno ztracených ekosystémů. Velikost, druh, její viditelnost, množství a dokonce její poloha jsou důležité faktory, které se podílí na hodnocení příměsí.

Baltický jantar
Tento rostlinný polodrahokam je vlastně fosilní pryskyřice jehličnanů, která je starší než 40 milionů let. To, co odlišuje baltický jantar od jantaru z jiných oblastí, je vysoký podíl kyseliny jantarové. V baltickém jantaru se jí nachází 5 až 8 %, zatímco v ostatních typech jantaru je tento podíl mnohem menší. Jantar z Baltského moře patří mezi nejstarší a nejcennější na světě.

Falešný jantar
Ve šperkařství se můžeme setkat i s falešným jantarem, který je ve skutečnosti vyroben z komerčních pryskyřic a barviv s podobným optickým efektem, charakteristickým pro jantar. Někteří výrobci jsou schopni vyrobit dokonce falešný jantar obsahující hmyz.
Můžete ověřit pravost jantaru tak, že vystavíte jantar plameni. Syntetická pryskyřice se rychle začne rozpouštět a krčit.
Dalším způsobem, jak ověřit pravost světlého jantaru (žlutého či oranžového), aniž bychom jej museli vystavovat ničivým plamenům, je pomocí ultrafialového záření. Pravý jantar odráží tyrkysově modrý nebo zelený odlesk, nazývaný „jantarová aura“. Auru lze spatřit i po dopadu slunečních paprsků, dopadajících pod určitým úhlem.

Perla
Perla je malý lesklý kulovitý předmět vzniklý uvnitř ústřice nebo perlorodky. Stejně jako perlorodky jsou i perly tvořeny vrstvami uhličitanu vápenaté-ho. Ideální perly jsou dokonale kulaté a hladké, většina přírodních perel však vzniká v různých nepravidelných tvarech a barvách (barokní perly). Perly jsou ceněné především ve šperkovnictví.

Mořské přírodní perly
Přírodní perly vznikají, pokud do schrány ústřice vnikne cizí tělísko – např. zrnko písku. To vyvolá obrannou reakci ústřice, která začne vylučovat perle-ťovou hmotu usazující se na cizím tělese. V jedné ústřici může růst současně pouze jedna perla. Přírodní perly jsou velmi vzácné a více či méně žádané, v závislosti na množství, kvalitě a tvaru perleťové hmoty; lze je koupit převážně na aukcích.

Perly z chovů
Většina v současnosti prodávaných perel pochází z chovů. Tyto perly vznikají podobně jako perly přírodní s tím rozdílem, že cizí tělísko je do ústřic zavedeno úmyslně. Doba růstu perly se pohybuje od jednoho roku do několika let. K hlavním oblastem chovu perel patří Čína, Japonsko, Tahiti a Vietnam.

Druhy perel
Lze rozlišit několik základních druhů perel:
Perly Akoya (japonsky slaná voda) pocházejí z Číny, Vietnamu či Japonska. Mívají velikost 5 až 9 mm a jejich barva může mít rozličné zbarvení: krémové, růžové, stříbřité nebo zelené. V teplejších vodách při pobřeží Číny mohou perly růst až dvakrát rychleji než v chladnějších japonských vo-dách.

Tahitské perly jsou produkovány zvláštním druhem ústřic s černými okraji vyskytujícím se v oblasti Francouzské Polynésie. Tyto perly jsou vzácné i proto, že těchto ústřic v chovech přežívá jen malá část. Jednotlivé perly se od sebe navzájem značně odlišují, takže např. pro sestavení náhrdelníku je jich potřeba roztřídit stovky.

Perly z jižního Pacifiku se pěstují v Austrálii, Barmě, Indonésii a dalších sousedních zemích. Obvykle měří 1 cm – 2 cm v průměru a proto se prodávají za vysoké ceny. Jejich zbarvení bývá bílé, žluté, žlutooranžové nebo modravé; navíc mohou mít růžový, zelený nebo modrý nádech.
Perly Mabe mají tvar polokoule což je způsobeno tím, že vznikají usazené uvnitř ústřic na stěnách jejich schránek. Pěstují se v Číně, Japonsku a USA a kvůli svému tvaru se používají především pro výrobu prstenů a náušnic k nimž jsou upevňovány plochou stranou.
[editovat] Sladkovodní perly

Sladkovodní perly jsou produkovány mj. perlorodkou říční. V chovu se používají cizí tělíska menší než v mořských farmách. Sladkovodní perly jsou levnější než mořské, mj. proto, že v jedné perlorodce může růst až 20 perel současně.

Korál
Korál je označení pro některé mořské žahavce z třídy korálnatci (Anthozoa). Je pro ně typické potlačení metageneze, což znamená, že zůstávají ve stádiu polypa. Všech asi 6000 druhů žije přisedle v mořích, obvykle v koloniích. Mezi korály patří známí původci korálových útesů v tropických mořích, kteří vylučují uhličitan vápenatý pro tvorbu svých tvrdých vnějších schránek. Během milionů let se tyto schránky vrství a někdy vytvoří i ostrov.

Jedna „větev“ korála není oproti všeobecnému pohledu jen jeden jedinec, ale milióny geneticky identických polypů. I když se mohou živit planktonem, většinu jejich potravy jim obstarávají symbiotické řasy, zooxantely. Proto koráli většinou rostou v slunných mořích (do 60 m), aby zajistili dostatek světla pro řasy. Někdy je však možné najít zvláštní korály i v hloubce 3 000 m a dokonce i na arktických Aleutách.

Využití ve šperkařství
Tvrdé vnější schránky některých druhů korálů různých odstínů typické červené barvy se již od pravěku využívaly jako oblíbený šperkařský materiál, a to jak k výrobě jednotlivých částí náhrdelníků (z toho český výraz korál, korálek), tak k výzdobě předmětů z jiných materiálů (především kovových) vykládáním.