7a): Zvony – druhy

Zvony
Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících k modlitbě nebo jiné signální funkci. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, které je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony jsou odlévány zkušenými kovolijci, respektive zvonaři, ze zvláštní bronzové kovové slitiny tzv. zvonoviny. Bývají zdobeny nápisy a reliéfy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mo-hou být vyráběny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technologií.

Zvony jsou nejčastěji používány v církevní praxi v chrámech, klášterech, kostelích a kaplích. V některých obcích mohou být zřízeny samostatné zvonice či zvoničky, církevní i světské (kupř. požární). Zvony slouží ke svolávání na mši, pro odzvánění času i při mimořádných společenských událostech, nejčas-těji při úmrtích osob, kdy se zvoní umíráček, ale i při svatbách, narozeninách význačných osob, korunovacích panovníků, inauguracích volených hlav států apod. Zvonění je odedávna užíváno coby poplachový signál – například při požáru, povodních, při vpádu cizích vojsk, dnes také při radiačním nebezpečí. Dále se zvony a zvonky používají v symfonické hudbě jako zvláštní bicí nástroj. Velké zvony bývají pojmenovávány po svatořečených osobách a musí být také řádně vysvěceny.

Největším zvonem v České republice je zvon Zikmund, který se nachází ve věži Svatovítské katedrály na Pražském hradě. Ve starší literatuře se uvádí jeho hmotnost 16,5 tuny, podle novějších odhadů je asi o 3 tuny lehčí. Mezi významné památky patří hudební nástroje složené z většího počtu zvonů, tzv. zvonkohry, z nichž u nás nejznámější je hradčanská zvonkohra instalovaná v Pražské Loretě.

Dějiny zvonařství
Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př. n. l. v Mezopotámii. První odlévané zvony pořizují křesťanští mniši od 5. století. V té době jsou zvony užívány především v klášteřích. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století získávají zvony svůj chrakteristický zvonovi-tý tvar, od 16. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepce, koruny a systému zavěšení.

Nejstarší zvony na českém území máme doloženy v 9. století. Od 14. století se v českých zemích začínají zvony také vyrábět. Svého vrcholu co do počtu i kvality výrobků dosáhne české zvonařství v 16. století. Po třicetileté válce dochází k jeho úpadku. Nejvíce jsou zvony postiženy rekvizicemi první a druhé světové války, které zničily asi dvě třetiny českých zvonů. Ve 2. polovině 20. století v Česku působí dvě velké zvonařské dílny, a sice Manouškové v Praze na Zbraslavi a Dytrychové v Brodku u Přerova.

Výroba zvonů: Zvony odlévají mistři zvonaři většinou ze zvonoviny– zvonového bronzu. Forma pro odlévání se vyrábí ze speciálně uprave-né hlíny a skládá se ze tří částí – jádra (vnitřního profilu zvonu), košile (falešného zvonu, který se před litím odstraní) a pláště (vnějšího profilu zvonu). Celý proces vyžaduje značné zkušenosti a obratnost. Rozmístěním reliéfů, tvarem i hlasem je každý velký zvon jedinečný.

Poškození zvonu (puknutí): V současnosti už je možné puklé zvony restaurovat vypilováním a vyvařením pukliny, aniž by bylo nutné přelé-vat celý zvon.

Způsoby zvonění

Tradiční zvony
V Česku nejběžnějším způsobem zavěšení zvonu je případ, kdy je zvon upevněn na zvonové hlavě s pákou, na niž je upoután provaz. Taháním prova-zu v pravidelném rytmu se zvon rozhoupá a srdce uvnitř zvonu bije o jeho stěnu.

Ve 20. století se v některých kostelech začal náhradou za zvoníka používat elektrický vyzváněč, který zvon rozhoupává automaticky.

Obrácené zvony: Vedle tradičního způsobu zavěšení zvonu ve svislé poloze lze občas nalézt i zvony, zvané „rebelantské“, „husitské“ či zvo-ny „s vysokým točením“, které visí nebo spíše stojí hlavou dolů a pouze při zvonění se spustí do běžné polohy a pak se na ně zvoní šlapáním na páku, připevněnou ke zvonové hlavě. Zvon se zaráží o příčně položenou osu a ke zvonění dochází jen na jedné straně, což vede k velmi pomalým, rozváž-ným úderům. Tento způsob zavěšení je u nás (ale i ve světě) poměrně neobvyklý, najdeme jej pouze v Kouřimi a Rovensku pod Troskami. Máme však doklady i o jiných obcích (Velim, Kolín, Sedlčany, Jabkenice, Jistebnice), kde byly v minulosti zavěšeny „rebelantské“ zvony, později však byly převě-šeny. K převěšování docházelo především za Josefa II., který rebelantské zavěšení zakázal, neboť při něm docházelo k úrazům.

Pevně zavěšené zvony se srdcem: Jiným způsobem zavěšení je, že zvon je pevně zapuštěn do zdiva a nehoupe se; při zvonění se rozhou-pává pouze srdce. Tento způsob je u nás uplatňován spíše výjimečně, většinou z bezpečnostních nebo prostorových důvodů, zatímco v pravoslavných chrámech, především v Rusku, je to nejběžnější zavěšení zvonů. Při zvonění se tluče o stěnu zvonu pro nás nezvykle ne na dvou, ale na třech místech. Díky tomuto způsobu zavěšení mohou být ruské zvony daleko hmotnější než evropské.

Pevně zavěšené zvony s kladivem: Také v zemích Orientu jsou zvony často zavěšeny „na pevno“ a zvonění se nerealizuje pomocí vnitřního srdce, ale vnějším kladivem. Tamní zvony mají ovšem zcela odlišný, více uzavřený tvar a zpravidla jen jedno ucho. Tento způsob zavěšení je u nás možno nalézt, a to u hodinových cymbálů, rozeznívaných kladívky hodinového stroje, nebo u zvonů, funkčně tyto cymbály zastupujících – v některých kostelích lze spatřit dokonce zvony, které mají jak srdce, tak kladivo, neboť se užívají k vyzvánění i k odbíjení času.

Známé světové zvony: Zavěšení zvonů napevno umožňuje, aby orientální i ruské zvony měly daleko větší hmotnost a tedy i mohutnější hlas a bohatší výzdobu než zvony evropské, jedním dechem je však třeba dodat, že na harmoničnost hlasu se u tamních zvonů nedbá tak, jako u evrop-ských zvonů.

Největší zvon na světě se nachází v Moskvě a je jím slavný Car kolokol, který váží 193 tun, je vysoký 6 metrů, stejný je i jeho dolní průměr a jeho šlak měří kolem 60 cm. Byl vyroben v letech 1735-1737 otcem a synem Motorinovými. Ironií je, že tento zvon nikdy nezazvonil, protože než mohl být zavěšen, byl r. 1737 požárem Kremlu rozžhaven, a když jej lidé polili vodou, zvon pukl.
Druhým největším zvonem světa byl asi stočtyřicetitunový zvon z r. 1902 v Osace v Japonsku v chrámě Šitenno-ji, který byl r. 1942 zrekvírován.

Objekty nesoucí zvony:
Zvonice původně vznikaly jako solitérní stavby, funkčně zastupující kostelní věže. K tomuto způsobu se v poslední době vracejí architekti při budování nových kostelů, protože zvonice, která není stavebně spojena s kostelem je konstrukčně jednodušší, protože se mechanická energie rozhoupaných zvonů nepřenáší na zdivo kostelní stavby. Zvonice bývají zděné, polozděné nebo dřevěné.

Zvoničky mívají především výstražnou a svolávací funkci. K jejich budování docházelo především od r. 1751, kdy Marie Terezie vydala protipožární nařízení, které mimo jiné přikazovalo zřídit v každé obci zvoničku pro varování před požárem.

Zvonařství
Zvonařství je umělecké řemeslo a zabývá se odléváním zvonů a jejich výzdobou cínařskými technikami.

Historie:
Nejstarší zvony světa se vyráběly ve 3. tisíciletí př.n.l v Mezopotámii. Pravděpodobně úplně nejstarší nález zvonu pochází z Ninive. Nejstarší modlitební zvonky jsou doloženy v Palestině, Číně, Egyptě a později ve středověkém Řecku a Římě.

Středověké zvonařství:
První odlévané zvony pořizují mniši v 5. století, v té době se zvony užívají a vyrábějí v klášterech. Do kostelů a měst se začínají rozšiřovat od 10. století. Ve 12. století už mají dnešní podobu včetně tvaru čepice, korunky a systému zavěšení. Zvony odlévané a zavěšované ve věžích pocházejí až se vznikem křesťanské církve. Ve středověku byli nejlepšími slévači Irové, tam se tak=é nachází mnoho bronzových zvonů. Ve 13. století začíná rozvoj měst a obcí a zvonaři se stávají cechovně uznávanými mistry.

České země:
Zvonařství má v našich zemích českých i moravských velkou tradici. První písemné zprávy v Čechách najdeme v Proglasu z konce 9. století a v Kristiánově legendě. Svého vrcholu zvony dosáhly v Českých zemích v 15. – 16. století kdy jejich výroba vzrostla a zvon dostává charakteristický hruškovitý tvar. První zvonařské dílny u nás zakládají Benedikští mniši. Při husitských válkách došlo k přerušení husitských zvonů a při devastaci kostelů došlo k jejich poničení. Počátkem 17. století pak přichází úpadek zvonařství. Který na našem území trvá do konce 2. světové války. Zvony byly vždy obětí válek, protože představovaly zdroj kvalitního kovu. Nejstarší dochovalou památkou u nás je střep zvonu z velkomoravské říše nalezený v Mikulčicích. Největší zvon u nás Zikmund od Tomáše Jaroše z roku 1549. Zvon Zikmund je významným kovoliteckým a současně důležitým mezníkem v českém zvonařství, je v chrámu Svatého Víta v Praze. Náš nejstarší zvon je v Havlíčkově Brodě.

Technika:
Nejvhodnějším materiálem pro výrobu zvonů zůstává zvonovina – zvonařský bronz, která obsahuje 78% mědi a 22 % cínu, ostatní příměsi jsou specialitou jednotlivých zvonařských dílen. Srdce zvonu je zhotoveno z kovaného železa za účelem dosažení co nejčistějšího hlasu a zvonu. Srdce se skládá ze tří částí, a to závěsné, úhozové a kyvné. Vše má své rozměry a hmotnost, dokonce i počet kmitů za minutu. Základem výroby zvonu je hliněná forma do níž se rozžhavený kov vlévá. Zvonařské pece se dnes už vytápějí koksem nebo elektrickým proudem. Tvar zvonů jejich výzdoba a nápisy podléhaly proměnám slohu.

Zvonařské dílny:
K významným patří mistra Jaroše a mistra Brukví z Vimperky. V druhé polovině 20. století v Čechách začínají působit tři velké zvonařské dílny. Například Rudolf Perner z Českých Budějovic, Manouškové v Praze – Zbraslavi a Dytrichové v Brodku u Přerova. Výroba zvonů v dílnách je velmi známá a dochovala se do dnešní doby.

Tvar zvonu není náhodný, vyvíjel se po staletí a nikdo nedokázal vymyslet něco dokonalejšího. Byly vyzkoušeny i odlišné tvary a materiály, ale nakonec vždy zvítězil zvon klasického tvaru odlitý z bronzu. Zvon charakterizuje několik rozměrů a částí. Důležitý je dolní průměr a horní průměr zvonu. Zesílený spodní okraj zvonu se jmenuje věnec nebo také rána, to je místo, do kterého bije srdce zvonu. Boční klenutá část mezi oběma průměry se nazývá žebro. Celý zvon je v horní části zakončen korunou – oušky za které je upevněn k dřevěné hlavici. Zvuk zvonu netvoří jediný tón, úderem srdce o ránu se celý zvon rozezní v mnoha odlišných a nestejně zvučných tónech. Harmonii a výšku hlavního tónu určuje celá řada faktorů např. velikost a váha zvonu a hlavně profil žebra. Na všechny rozměry existují přesné propočty.

Zvonařská dílna:
Zvonařská dílna je něco mezi sochařským ateliérem a slévárnou. Základ zvonu se postaví z cihel železný kříž. Na ně se nanáší směs hlány a různých organických složek, která se postupně vysouší. Zvon musí být dokonale kruhový, nelze ho šak vykroužit na hrnčířském kruhu. Ten zde nahrazuje dřevěná nebo kovová šablona, která se otáčena po středov hřídeli a vymezuje tvar zvonu. Na vyhlazené a vysušené jádro nanese zvonař izolační vrstvu a pak začne, opět hlíny, ale jemnější, vytvářet falešný zvon neboli košili. Tu pečlivě vyhladí a pokryje voskem, z něhož vytvaruje různé ozdoby nebo nápisy. Pak ještě vytvoří formu na korunu a opět přichází na řadu hlína. Zvon dostane další vrstvu, tentokrát silnější a jen hrubě tvarovanou, tzv.plášť. nyní je možné pod formou zatopit – tím se rozpustí vosk a vyteče, ale ozdoby jím vytvořené zůstávají jak negativ otištěné v plášti zvonu. Následně musí zvonař zvednout plášť, rozbít falešný zvon, spustit jádro do licí jámy a znovu ho pláštěm překrýt. Můžeme ho ještě zpevnit kovovými pásy, v každém případě je však nutné celou formu košile plášť nepohnul, nebo nepohnul, nebo nepuknul tlakem roztaveného kovu.